Střelec vs. gólman. Kdy má brankář ještě šanci zasáhnout?

Jednou ze základních činností gólmana při hře je zmenšování úhlu střílejícímu hráči. Odkrytý prostor, který kolem sebe brankář má, vyplní tím, že vyjede proti střelci (míčku). Zvládnutí této dovednosti je velmi důležité, její osvojení dělá z gólmana téměř neprůstřelnou zeď.

Vykrývání úhlu využívá gólman hlavně proti střelbě. Při jiných herních situacích není účinné: pokud si vyjede příliš, hráč má dostatek času i prostoru k přímému přiblížení a hrozí, že si gólmana objede a zakončí do prázdné branky.

Snahou je, aby brankář zmenšoval střelecký úhel automaticky a mohl se tak soustředit na další činnosti. Jistota a správnost provedení se odvíjí od zkušeností, individuálních dovedností každého z brankářů a tělesných propozic, kdy mají přirozenou výhodu větší a mohutnější gólmani.

Ne vždy je ovšem zmenšování úhlu střelci přínosem. Vzhledem k fyziologickým zákonitostem lidského organismu je člověk limitován rychlostí odezvy nervového systému. Ta se sice individuálně může lišit, ale určitou hranici už nelze překonat. Nervový systém, jenž přijímá informace z vnějšího a vnitřního prostředí (zrak, sluch…), dále je vyhodnocuje a vyvolává reakci, která se projeví konkrétním brankařským zákrokem, prostě není počítač…

Prof. PhDr. Jiří Straus, DrSc. (vystudoval matematiku a tělocvik na FTVS), uvádí, že „minimální doba reakce na komplexní motorickou odezvu je zhruba 270 milisekund, což je zhruba 0,25 sekundy.“ Aby tedy brankář měl možnost reagovat, potřebuje čtvrt sekundy na vyhodnocení situace a čas pro samotný pohyb.

Gólman má určitý čas na vyhodnocení dané situace a trajektorie letu míčku, vše se však pohybuje v desetinách sekundy (pro představu tabulka na obrázku). Z tabulky lze usoudit, že veškeré zákroky proti střelám, kde má brankář k dispozici reakční čas pouze pod 0,25 sekundy, jsou založené na předchozích zkušenostech a správném postoji.

Tabulka ukazuje, kdy má brankář ještě proti střelci šanci a kdy už může spoléhat jen na to, že jej soupeř trefí,

Snižování střeleckého úhlu z tohoto pohledu můžeme rozdělit na pozitivní a negativní. Při pozitivním zmenší gólman odkrytý prostor branky a vzhledem k době letu míčku má dostatek času na vyhodnocení situace a samotný pohyb.

Příklad: vyjede proti střelci (který je1,5 metruza půlící čarou na útočné polovině) na velké brankoviště, vzdálenost mezi nimi je tedy zhruba15 metrů. Hráč vystřelí míček rychlostí100 km/hod.  Brankář má 0,43 sekundy na vyhodnocení situace a samotný zákrok. Pokud vše provede správně, má možnost střelu chytit…

Při negativní zmenšení střeleckého úhlu gólman vyjede proti střelci (míčku), zakryje sice volný prostor, ale pro vyhodnocení a realizaci zákroku má nedostatek času.

Příklad: vyjede si proti střelci (který je9 metrůod brankové čáry) na úroveň malého brankoviště, vzdálenost mezi nimi je tedy8 metrů. Pokud hráč vystřelí míček rychlostí120 km/hod., má brankář 0,24 vteřiny na odezvu na vzniklou situaci. To ovšem podle výpočtů profesora Strause nestačí ani pro přenesení a vyhodnocení informace v rámci nervového systému, tudíž míček může brankáře pouze trefit.

Vedle těchto obecně platných faktorů je při zmenšování úhlu důležité brát v potaz i aktuální stav brankáře, jeho zkušenosti, zpomalení míčku během letu, zakřivení trajektorie letu míčku, ostatní vlivy prostředí odvádějící pozornost od střely a také individuální reakční rychlost brankářů.

Příklady reakční rychlosti:

* na podnět dotykem – reakční čas 0,14-0,16 s
* na zvukový podnět – reakční čas 0,15-0,16 s, u sportovců 0,07-0,10 s
* na optický podnět – reakční čas 0,19-0,21s (kolektivní sporty, nejrychlejší dokázané reakce podle zahraničních výzkumů jsou na jasně žlutou a červenou barvu)

Autor: Jakub Koráb