Čeští reprezentanti padli v semifinále s Finskem 2:7. Po dvou třetinách prohrávali 0:3 a první gól vstřelili až ve 48. minutě. Finská obrana byla pevná. A když se Češi dostali do šance, vychytal je výborný Kosonen. Duel zhodnotili bývalí reprezentanti Jan Freund a Michal Rohel.
Jan Freund
Stříbrný medailista z MS 2004
„Bohužel dneska rozhodovalo proměňování vyložených šancí. V tom jsme od Finů dostali opět školu, jinak nás výrazně nepřehrávali. Za stavu 1:3 jsme v dobré šanci trefili tyčku, a místo abychom Finy dostali pod tlak vstřelenou brankou, po neproměnění velké šance jsme dvakrát inkasovali a tím ztratili veškerou šanci na postup do finále. Je to škoda, dle mého názoru jsme na to letos měli.“
Michal Rohel
Účastník MS 1996 a 2002
„Pro mě velké zklamání. Fakt jsem klukům věřil, ale 45 minut to bylo jen čekání na porážku. Žádné nasazení, žádná snaha hrát aktivně a dopředu. Bez jakéhokoli nápadu. Ani do brejků jsme se nesnažili chodit. Všechny míčky zpět do postupného útoku, z kterého jsme snad za celý zápas neměli šanci. Bohužel. Hráli jsme něco, co nám není vůbec vlastní. Náš vždy zdobila bojovnost, nasazení a srdíčko. To tam dneska nebylo až na pár výjimek. Prohrát můžeš, ale se ctí. Navíc, když jsem viděl Švýcary. To bylo co? Tak se hraje o finále.“
Autor: redakce
Nerozhodlo neproměňování šancí, ale to že jsme si neporadili s napadáním Finů a nebyli schopni vůbec konstruktivně rozehrát. Pokud byly vůbec nějaké šancí, byly nevhodně řešeny nebo je chytil brankář. Neschopnost dát branku z běžné hry byla jasně viditelná. Opět to bylo o nedostatečném herním sebevědomí.
Takze klasika – dneska porazime unavene a hlavne po včerejšku zklamane Svycary a český bronz bude mit mediálně opět cenu světového zlata.
15 TV expertů jestě naposledy pokreslí video tužkami monitor, v četných rozhovorech s hráči se vyzdvihne obrovský kvalitativní posun vpřed, prohodí se pár hlubokých životních frází a nezapomene se v přehledné tabulce zdůraznit, kolik diváckych rekordů bylo v Praze překonáno.
Ale i to je dnešní sport.
Hezké Vánoce všem ?
Tak to je naprosto trefné a tak si tu žijem:-)
On si fakt někdo myslel, že porazíme Finy v semifinále? Možná tak někde na EFT, nebo Švýcary ve skupině, když o nic nejde a oni se jen chytře takticky připravují. Ale na MS v rozhodujících momentech se ukazuje, jak se hraje a kdo na co má.
souhlasím jak s taky petrem tak se sarkastickou včelkou…a nechápu hodnocení naší hry od freunda a jeho závěrem, že letos jsme na to měli…jsem se zasmál, oč je popis od pana rohela pravdě blíž o to se pan freund vzdálil realitě.
Nejak nerozumim tem zvanym expertum. Napsat ze jsme na to letos meli je docela odvazne. Lekci jsme dostali uz v prvnich dvou zapasech kde nam ukazali produktivitu tymy ktere nam nemaji sahat po kolena. Nesvadel bych to nahrace ale je to cely system ktery je nastaven asi spatne. Zacatekem je cesky avaz a konci to v predvedene hre. Hlavne jak mam skoleni treneru kazdou chvili a nutime je trenovat stejne veci nutime jim stejne nazory.
někde v procesu celého florbalového hnutí je chyba, plácáme se už celé desetiletí od mantinelu k mantinelu a je z toho patrné jedna věc : pracujeme amatérsky byť se někteří tváří velmi profesionálně a berou za to slušné prachy…je mi docela šumák kolik bere kettunen a jeho další asistenti, výsledek jejich snažení je nula. poděkujme a poohlídněme se jinde. a začněme konečně makat a ne každou druhou větu začínat slovem kdyby…možná ch, ale chyba je v tom, že se snažíme dělat věci jako finové či švédové, ale otázka , zda je to to pravé ořechové pro naše kluky a holky, zda je to to, co vyhovuje našemu založení, našemu naturelu. otázka je, zda jsme individuálně na takové úrovni , abychom byli schopni to vstřebat na potřebné úrovni.
Našemu naturelu bohužel vládne pohodlí. A to nezmění Kettunen ani žádná jiná, třeba větší zahraniční či domácí trenérská autorita. Máme hráče, jaké máme a ti vyrůstají v prostředí, jež deformuje jejich přístup, zodpovědnost. A netýká se to jen florbalistů, tento „naturel“ se prolíná všemi kolektivními sporty. Proto u nás mimořádných sportovních výsledků dosahují spíš jedinci než kolektivy, což, obávám se, se v brzké době nezmění. Pokud nepochopíme, že svoboda sebou nese i zodpovědnost, budeme i nadále ztrácet a doženou nás země, které jsme donedávna považovali za florbalové „trpaslíky“. I v kolektivních sportech pochopitelně narazíme na výjimečné hráče, kteří ve svém sportu „tvrdí muziku“ (např. Pastrňák, Čech, v našich poměrech i Satoranský), nicméně jde o jednotky. Kolik fotbalistů, hokejistů… a dalších zástupců týmových sportů v zahraničí prozře a musejí si přiznat, že takto tvrdě se v tuzemsku ani náhodou netrénuje… Je to o přístupu a mentalitě. V minulosti sport představoval cestu k budoucímu zajištění, což byla pro hráče velká motivace, dnes si žijeme v blahobytu, všeho je dostatek, všechno je dostupné, děti nejsou zvyklé o cokoliv bojovat, což se v konečném důsledku projevuje přístupem, kterým jednoduše zaostáváme za florbalově nejvyspělejšími státy.
Cestou ke světlým zítřkům proto není neustále rozšiřování top soutěží (pokud primárním cílem není jen „podojit“ členskou základnu a kluby), protože procento top hráčů ochotných dát svému sportu maximum příliš nevzrůstá.
Cestu vidím ve vzdělávání trenérů, zejména u mládeže, neboť vyvolat zájem a rozvíjet soutěživost přirozenou cestou je, dle mého osudu, jedna z možných cest. Nyní nám trenérsky dozrává právě generace, která má co předat – jde o ty, kdo strávili mládí proháněním míče venku apod., stačí se tak vrátit ke kořenům, pokud jim k tomu vytvoříme podmínky. Pokud ne, možná svou šanci definitivně propásneme, v lepším případě bude naše cesta mnohem delší.
Z veřejných peněz budovat sportovní infrastrukturu a hradit sport mládeže. Dotace jsou dvojsečné a mnohdy pokřivují sportovní prostředí (např. přetahování členů mezi klubu), na druhou stranu, zvlášť ve větších městech, kde ceny hal představují výraznou část klubových rozpočtů, si bez nich provozování sportu téměř nedovedu představit.
Rozhodně to bude běh na poměrně dlouhou trať, s výsledkem krajně nejistým. A je otázka, jak se k tomu postaví celé florbalové prostředí a jeho oficiální struktury. Nedělejme si o nich iluze – i tady máme typické bafuňáře, co z něho tyjí v duchu já na bráchu, brácha na mě, zatuchlé prostředí, kamarádčofty… Kdysi to vcelku trefně komentoval Tomáš Kafka a následně „nečekaně“ ve volbě neuspěl… Na druhé straně vedení českého florbalu určitě patří dík za snahu o rozvoj trenérů, pomoc klubům, aby se postavili na vlastní nohy a koneckonců i za tento šampionát, který snad zasáhl případné další zájemce. Znovu se potvrdilo, že v tuzemsku umíme uspořádat akce tohoto typu se vší parádou. A také za možná neadekvátně velký prostor v médiích, díky němuž máme šanci zasáhnout široké spektrum potenciálních zájemců.
Mladé talentované hráče je potřeba posílat na sever, aby se zdokonalili. Tady jsou za hvězdy, což jim neumožňuje dál kvalitně herně růst v prostředí, ze kterého ve svých kategoriích vyčnívají. Nemusí to být na dlouhou dobu, stačí několikatýdenní pobyt. Stejně tak s trenéry, zejména u mládeže. Ony tyto pobyty již probíhají, je potřeba, aby jich bylo víc. Některé kluby navázaly spolupráci se švédskými nebo finskými týmy, chtělo by to ve větším měřítku.
Naprostý souhlas.
Viděl jste dnes Finy naživo? Tam je odpověď. Žádná česká cesta, díky ní jsme stále čtvrtí. Je to ale práce na několik let.