Florbalistky Vítkovic si ze Švédského Gävle přivezly stříbrné medaile poté, co v semifinále porazily 5:4 po prodloužení finské SB-Pro a ve finále podlehly domácímu suverénovi v podobě IKSU. Hlavní trenér Tomáš Martiník v rozhovoru pro Florbal.cz rozebral celý turnaj a připomněl, že výsledek je pro jeho tým obrovským závazkem do dalšího průběhu sezony na domácím poli.
Pane trenére, Vítkovice získaly na Champions Cupu 2019 stříbrné medaile. Jak turnaj obecně hodnotíte?
„Samozřejmě, že jsme spokojeni. Splnili jsme si cíle, s kterými jsme do Švédska na Champions Cup jeli. Cílem bylo pokusit se dostat do finále, a především se prezentovat aktivním, zajímavým a sebevědomým florbalem. Nutno poznamenat, že vzhledem k formátu turnaje nám přál los, kdy nám už do semifinále nenalosoval švédské IKSU. To bychom se tu asi o finále nebavili. Finské SB-Pro byl pro nás soupeř, se kterým jsme šanci na finále cítili. A kdyby se nám to nepodařilo, tak jsme určitě chtěli uspět v zápase o bronz s týmem Pirannha Chur.“
„Co se týče klíčového zápasu s SB–Pro, byli jsme na něj dobře připraveni a z týmu jsme cítili odhodlání i sebevědomí. Chtěli jsme hrát aktivně i odvážně, hrát s míčkem a kombinačně, hodně se tlačit do koncovky. Povedlo se a dle mého názoru i ohlasů, které se k nám dostaly, tak i zaslouženě.“
„Finále proti IKSU bylo krásným dárkem za celou loňskou sezónu a vyhrané Superfinále a za velmi dobře zvládnuté semifinále. A myslím si, že jsme jej odehráli důstojně, jak se na finále Champions Cupu sluší a patří.“
Přitom vstup do turnaje neměly výsledkově dobrý, rychle prohrávaly s SB-Pro 0:2. Jak jste tehdy působil v kabině?
„První třetina zápasu byla taková zvláštní. Cítili jsme, že hrajeme docela slušně, vytváříme si šance, se soupeřkami stíháme, ale… Za mě tomu chyběl větší šmrnc, více odvahy na míčku, větší důraz a šikovnost v osobních soubojích. Prostě nervozita a opatrnost. Možná to teď bude vyznívat divně, ale asi bylo dobře, že jsme v tu chvíli prohrávali 0:2. Právě tento výsledek nás dostal do stavu, kdy jsme si uvědomili, že už není kam couvnout a musíme do toho jít ještě odvážněji, sebevědoměji. Prostě teď a nikdy jindy. Holky jsme jen přesvědčovali k tomu, že na soupeře mají, a že když budou neustále hrát to co jsme si řekli, odhodí ze sebe nervozitu a opatrnost, budou věřit v sebe a tým, tak to otočíme a vyhrajeme.“
Nakonec se povedlo ve druhé třetině čtyřmi brankami zápas otočit. Tušil jste, že se v týmu objeví taková síla?
„Kdybych nevěřil, nemám na lavičce co dělat. Náš tým má sílu, umí hrát velké zápasy, má v sobě hráčky i trenéry, kteří nenávidí porážky a strašně je baví překvapovat. Moc nám pomohl gól už v devatenácté sekundě, to nastartovalo motory, no a když se podaří vyrovnat dokonce v oslabení, tak už to jde samo. Ta druhá třetina, to byl krásný pocit toho, když české mistryně válcují ty finské. Škoda toho smolného gólu na 4:3, to zase Finky vrátilo do zápasu. Třetí třetina byla hodně o morálu a my ho v sobě měli. Před prodloužením jsem holkám jen řekl, že si pro to vítězství prostě půjdeme, budeme chtít dát gól a nebudeme na nic čekat. Ony řekly: „přesně tak“ a šly rozhodnout.“
V prodloužení rozhodla Dominika Buczek, která společně s Michaelou Kubečkovou, měla v celém turnaji důležitou roli, obě mladé florbalistky rozhodně nejely jen do počtu. Jak hodnotíte výkon mladých nadějí?
„Míšu i Buču jsme rozhodně na výlet nebrali, to bychom tam mohli vzít některé jiné hráčky. Obě měly v týmu svou roli a obě na turnaji splnily přesně to, co jsme od nich čekali. Obě už za sebou mají juniorskou reprezentační zkušenost a byli jsme jednoznačně přesvědčeni, že dospělou konfrontaci zvládnou. Buča ukázala především svoji nebojácnost, přímočarost a herní energii. No a v semifinále přesně splnila svou roli žolíka, v pravou chvíli se ocitla tam kde měla a poslala nás do finále.“
„Míša od nás na turnaji dostala roli, kterou si svým umem, talentem a píli zaslouží. Víme, co od ní můžeme čekat, a že je v jejich silách být dokonce rozdílovou hráčkou týmu. Myslím, že nejvíce její výkon a prospěch pro tým charakterizovala jedna z nejzkušenějších hráček týmu, která mi jen tak mezi řečí řekla, že pro ni byla čest a dárek si s Míšou na takovém turnaji společně zahrát.“
„A mezi mladé naděje počítáme i o něco starší hráčky než Míša a Buča, a i ty byly více než důležitou součástí našeho týmu a na hřišti byly hodně vidět. Hráčky jako Barča Husková, Eliška Planková, Lenka Novotná či Markéta Kolářová, věkem ještě juniorky či loňské juniorky.“
„Nicméně, pro úspěch se obětovaly a velkou poklonu zaslouží všechny naše hráčky – mladší, nejmladší, i ty déle sloužící. A velké díky celému realizačnímu týmu, bez nich by to takhle dobře nedopadlo.“
Ve finále čekalo švédské IKSU. S čím šly Vítkovice do utkání proti týmu, který je označován za florbalový Real Madrid a který v kalendářním roce 2018 neprohrál utkání?
„Do zápasu jsme šli s cílem odehrát důstojné finále, být Švédkám co možná nejtěžším soupeřem a především předvést maximum toho, čeho jsme proti takovému soupeři schopni. Do jakéhokoliv zápasu na téhle úrovni je potřeba jít s cílem vyhrát, a i my samozřejmě v koutku duše věřili, že můžeme a chceme vyhrát, ale věděli jsme kdo proti nám stojí a jak velkou naději na úspěch reálně máme. Myslím si, že v zápase byla naše chuť se s tím prát co nejlépe vidět, hlavně v obraně se holky rvaly o každý míček, podstupovaly se Švédkami jeden souboj za druhým a rozhodně v nich nezaostávaly. A hlavně v prvních dvou třetinách se nám dařilo i nebezpečně útočit. To, že ještě po polovině zápasu to bylo jen o gól a byli jsme stále ve hře, bylo přesně to, co jsme chtěli. Nakonec se kvalita soupeřek, a hlavně těch jejich klíčových hráček ukázala, a právě ony zápas rozhodli. Ano, prohráli jsme, jásat nemůžeme, ale celkově spokojeni být rozhodně můžeme.“
Za svůj přístup k utkání si Vítkovice vysloužily respekt například od finského SC Classic, pozitivně se vyjadřoval rovněž prezident IKSU. Zahřeje to u srdce?
„Koho by to nepotěšilo. My, jako Vítkovice, se chceme nějak prezentovat, chceme na hřišti předvádět sebevědomý, aktivní, kombinační florbal. Chceme hrát moderním způsobem, v obraně dostatečně důrazným a v útoku být nebezpeční s míčkem, rychle se pohybovat a kombinovat, tlačit se do koncovky. Náš tým je mladý a některé věci se teprve učí. Mám ale pocit, že tak jak teď hrajeme, tak nás to baví a budeme v tom chtít pokračovat.“
„Hra mužského Classicu nebo ženského IKSU je pro oko diváka lahůdka a snahou nejen našeho týmu je se k této hře co nejvíce přiblížit. A když vás představitelé těchto týmů pochválí, a řeknou, že se na vaši hru dalo dívat, tak lepší motivace pro další práci není.“
Prezident Vítkovic Tomáš Krásný se vyjádřil, že se jedná o historický úspěch českého ženského florbalu. Souhlasíte?
„Nevím, jestli hovořit o historickém úspěchu, už jednou Vítkovice finále Poháru Mistrů hrály. Takže jsme „jen“ zopakovali úspěch z roku 2014. Porovnávat se mi úplně nechce, jediný „menší“ rozdíl vidím snad jen v tom, že tenkrát byl náš tým delší dobu konsolidovaný, na vrcholu, plný vyhraných individualit. Dnešní tým je mladý, teprve vzniká a sehrává se. Taky má v sobě už zkušenější hráčky, lídry, kteří ho výrazně táhnou, ale je jiného typu, než byl tenkrát.“
„Úspěch českého ženského florbalu to určitě je, a snad jsme jako Vítkovice českým ženským týmům ukázali, že je možné se úspěšně měřit i s nejlepšími severskými týmy a na té nevyšší úrovni. Věřím, že i v budoucnu to my nebo i další týmy, budou potvrzovat častěji než doposud.“
Tým si musel najít nové lídry, přišly hráčky z Olomouce, Vsetína nebo třeba Pruského, přesto se Vítkovice mohou pyšnit přívlastkem „druhý nejlepší tým na světě“, jak se to může projevit ve zbytku sezony?
„Tak s tím na mě nechoďte, tohle je pro mě jen takové zavádějící označení. Chápu, že pro klub to je moc krásná vizitka, takže kdo chce, ať to tak bere, ale mě především a jedině těší, že jsme dokázali porazit finské mistryně a s těmi švédskými drželi krok. Ukázali jsme sobě i světu, že jsme výborný a silný tým, že „něco“ opravdu umíme!“
„Ovšem, taky nás tohle všechno zavazuje do naší extraligy. Především k tomu, abychom v každém našem dalším zápase tuto naší úroveň potvrzovali. Naše soupeřky se z tohoto našeho úspěchu určitě „nepodělají“ a naopak to pro ně bude o motivaci navíc. Naším extraligovým cílem je samozřejmě účast a vítězství v Superfinále, a úspěch na Champions Cupu nám k němu může přinést více sebevědomí.“
„Nové hráčky ze zmíněných týmu, ale třeba i naše vítkovické juniorské hráčky, do týmu zapadly, bojují o své místo na slunci a jejich výkonnost roste. Jak už bylo mnohokrát řečeno, náš tým prochází obměnou, tvoří se nová osa týmu, noví lídři. Zatím to vypadá nadějně, tak snad nám to vydrží a i na konci sezóny budeme mít důvod k radosti, podobný tomu, jaký máme teď.“
Autor: Michal Dannhofer
