Extraliga žen má odehránu dost možná rozhodující bitvu o první místo po základní části mezi Vítkovicemi a Chodovem. Barbora Husková s Janou Vávrovou se shodly, že se hrálo tvrdé a důležité utkání, které bylo patřičně vyhecované. Útočnice Vítkovic popsala, co se odehrávalo před rozhodujícím nájezdem, Jana Vávrová pak zhodnotila svůj návrat na hřiště.
Oba týmy si byly dobře vědomy toho, o co se na ostravském sídlišti Dubina hraje. “Myslím si, že rozhodně jsme všichni věděli, že se hraje o hodně. Bohužel už asi nemůžeme doufat, že Vítkovice někde klopýtnou a budeme první, ale třeba mne některý tým ještě mile překvapí,“ hodnotí Jana Vávrová. „Například Anet Jarolímová by si mohla připsat takových deset kanadských bodů v zápase s Vítkovicemi a mohlo by to být ještě zajímavé,“ usmívá se při zmínce o zápase v Jičíně, který by nyní pro Vítkovice měl být papírově nejtěžší.
Barbora Husková ale ví, že Vítkovice ještě jistotu nemají. „Určitě to pro nás byl důležitý zápas, na který jsme se hodně těšili a věděli jsme, co je v sázce. Chodov je těžký soupeř a zápasy s ním patří k vrcholům sezony, proto nás vždy baví. Výsledek tohoto zápasu určitě hodně napoví o konečném pořadí v základní části, ale nás ještě čekají čtyři nelehká utkání, ve kterých chceme získat plný počet bodů a udržet si tak první příčku bez ohledu na výsledky ostatních zápasů,“ počítá florbalistka, která do Ostravy přišla z Otrokovic.
Před sezonou by na scénář, že se pět kol před koncem utkají prakticky o vítězství v základní části Chodov a právě Vítkovice asi vsadil málokdo, přesto se to v sobotu stalo. A co více, Vítkovice nastupovaly s vědomím stříbra z Champions Cupu v zádech. „Je to práce našeho velkého guru Tomáše Martiníka and company, jejich kouzla zůstanou tajemstvím naší kabiny, které nikomu neprozdradíme,“ směje se Husková.
Jana Vávrová už znovu patří k oporám Chodova. Foto: Martin Flousek – xflorbal.cz
Chodov byl naopak podle očekávání od začátku soutěže na špici, poprvé prohrál až s Ivanti Tigers před Vánoci a tři dny před zápasem v Ostravě musel překousnout hořkou pohárovou porážku s tamním FBC v Olomouci. „Pohárový zápas se nám vůbec nevyvedl a můžeme si sami sypat popel na hlavu, co všechno jsme mohli a měli udělat jinak. Řekla bych, že nám všem bude ten zápas ještě dlouho ležet v hlavě. Ale naladit se na zápas o první místo v základní části není tak těžké a navíc si myslím, že tento zápas nebude ve finále vypovídat o tom, jak úspěšná sezona to byla. Ale to se uvidí až po skončení Superfinále, jak tuto sezónu budeme hodnotit,“ snaží se Jana Vávrová myslet pozitivně.
Utkání bylo nebývale nervózní a tvrdé, ale obě respondentky to nepřekvapilo. „Myslím si, že se to dalo čekat. Oba dva týmy šly za svým cílem a svou tvrdost posunuly až na hranici kterou jim rozhodčí povolili,“ nedělá si Husková těžkou hlavu. Přitom třeba její spoluhráčka Eliška Planková utkání nedohrála a skončila v nemocnici. „Nervozita v takových zápasech není nic neobvyklého a tvrdost také ne. Naopak bych řekla, že pokud by to v zápase chybělo, tak by to nebyl top zápas. Pokud chcete hrát špičku extraligy, tak florbal prostě je tvrdý. Už to není žádný bezkontaktní sport,“ konstatuje z druhé strany útočnice Chodova.
Utkání nakonec rozhodla v nájezdech právě Husková, která si tak připsala hattrick. „Normálně bych řekla, že ano, ale po neproměněném nájezdu Chodova se na mě podívala Kamča Paloncyová a poslala mě na hřiště se slovy „Běž a dej ho”. Její důvěra mě v tu chvíli dodala odvahu a já byla předvědčená o tom, že když zachovám klid, mohu zápas rozhodnout,“ prozradila při otázce, zda-li bylo obtížné hodit úvodní nezdar za hlavu.
Jana Vávrová poté zhodnotila, jak těžké bylo vrátit se na hřiště po porodu dcery. „Florbal je teď tvrdší a silovější na úkor kombinační hry. Nelíbí se mi, že se do hry dostalo držení protihráček a simulování faulů. A jak těžké bylo se vrátit? Je to pro mne těžké pořád, protože v týmu máme samé skvělé hráčky,“ chválí svůj tým.
Sama nečekala, že se na Chodově dokáže opět prosadit. „Když jsem v létě přemýšlela, jestli nezačnu opět hrát, tak Chodov pro mne byla ta poslední varianta, protože jsem nevěřila, že se do takového výborného týmu můžu ještě někdy zapojit. Takže bych moc chtěla poděkovat trenérům a hlavně spoluhráčkám za to, že můžu být součástí týmu – moc si toho vážím, že jsou na mne holky hodné,“ usmívá se. „A taky bych chtěla poděkovat manželovi a celé rodině, že si zatím bez problémů zvládáme předávat Johanku, abych mohla trénovat a hrát,“ nezapomene na závěr poděkovat také rodinným oporám.
Autor: Michal Dannhofer
