Hala, ve které dosáhli historického úspěchu, už florbalu neslouží. V hotelu, z nějž chodili k zápasům do haly na Letné pěšky, si na ně nikdo nepamatuje, od té doby několikrát změnil provozovatele. Řada jmen z bronzového týmu juniorů zmizela v zapomnění. Přitom od zisku vůbec první medaile pro český florbal uběhlo jen 10 let.
Pár hráčů vytrvalo na špičce. Stejně tak trenérský nestor Jaroslav Marks, který se se Slovenkami chystá na prosincové mistrovství světa v Česku. Vzpomínky na tehdejší šampionát 2003 má pořád čerstvé…
Stačí, aby doma v počítači otevřel příslušný adresář – a minulost mu obživne před očima. Hodnocení ze všech přátelských zápasů a turnajů, které pak předkládal reprezentační komisi unie, plány soustředění, přípravy, termínová listina, nominace, statistiky… Anebo kontakt na hotel Olga kousek od Veletržního paláce, v němž tým bydlel. A také jídelníček den po dni. „Všechny dokumenty schraňuju, 9. listopadu tu mám k obědu psaný drůbeží vývar a kuře. U večeře je prázdné místo,“ čte.
Aby ne, tenkrát se s návratem moc nepočítalo. K odpolední svačině se servírovali Švýcaři… Tým si tenkrát věřil. A to dokonce už v semifinále na Finy. „Čekalo se, že bychom je mohli porazit, ale realita byla jiná. Bylo to velké zklamání,“ vybavuje si gólman Jakub Koráb, jedna z tehdejších velkých opor týmu.
Prohra 1:5 už byla minulostí, teď tu byla velká výzva. Praha byla za nimi, teď se to musí povést! Český florbal v té době rozhodně nepatřil do velké čtyřky, jeho soupeři byli spíš Norové a Lotyši než země „velkého tria“. Kdyby v té době chtěl začlenit do programu Euro Floorball Tour, asi by se dočkal výsměchu. První krok k získání respektu udělal tým kapitána Ladislava Mlynáře.
Pamětníci zdůrazňují, že se výběr tenkrát chlubil báječnou rozehrávkou, kterou později kopírovaly snad všechny extraligové týmy. „V čem spočívala? Nahrávka ze středu k mantinelu, náběh dopředu, dlouhý pas z první po mantinelu a od branky si nabíhal do volného rohu hráč. Jednoduše rozehrávání přes hrotového hráče, které už je teď běžné,“ popisuje Marks.
Pro šampionát se dal dohromady s Rudolfem Škubalem, to bylo tehdy ve florbalovém prostředí neznámé jméno. „Potkali jsme se v roce 2001, Rudovi bylo 20 let. Po MS 98 jsem skončil u dospělé repre, chtěl jsem někoho mladého. Někdo mi doporučil, že je v Brně nějaký Škubal, neznámý trenér. Sešli jsme se a zjistili jsme, že máme podobný názor na florbal,“ vzpomíná Marks.
Tenkrát nebylo moc peněz, potřeboval někoho, kdo mu bude sledovat zápasy na Moravě. I když zastávali společnou filosofii, na hráče působili jinak: „On byl ten hodnej a já ten zlej…“ směje se.
Jaroslav Marks a „zlej“? Ne, to si u tohohle dobráka představit nelze. Ale přísný se snažil být. Zkoušel i některé neprověřené metody. Třeba superkompenzaci na soustředění ve Dvoře Králové, které těsně předcházelo šampionátu. „Omezili jsme přísun kalorických jídel, kluci jedli jen těstoviny, rýži, světlé maso, ryby. Žádné pečivo, žádné brambory, to vše při fyzickém zatížení,“ vypráví tehdejší kouč.
Když pak hráče pouštěl ze soustředění domů, dal jim za úkol málo se pohybovat a jíst kalorická jídla. „Aby měli víc energie než normálně. Takhle jsme je týrali. Jestli se cítili líp? Mě připadalo, že jsou fyzicky nadupaní. Ale je to složité, stejně jsem pak zjistil, že podváděli. Přiznali se, že na soustředění jedli hamburgery,“ usmívá se.
Ostatně, raďte 19letým klukům, že… Svou hlavu měli hráči i v památném duelu o bronz. Češi vedli díky brankám Michala Soukupa, Tomáše Doležala a Tomáše Sladkého 3:1, Vojtěch Skalík krátce po polovině utkání zvýšil na 4:2. Pak se až do poslední minuty nikdo neprosadil. Švýcaři šli do hry bez brankáře, Češi si vzali time out. „Hráče jsem upozorňoval na to, aby udrželi balonek a hlavně nestříleli. Všichni kývali, načež šli na plac, Péťa Kadlec získal míček a první co udělal – napálil ho na branku. Když jsem viděl, že napřahuje, chytil mě amok. Naštěstí se trefil…“
Odšpuntoval tím velké oslavy, stovky diváků vytleskávaly české průkopníky. Táta obránce Martina Vladaře přinesl do kabiny vítězné doutníky, párty pokračovala při společné večeři s tehdejším šéfem unie Martinem Vaculíkem, další zastávkou byl klub Lávka. Severomoravskou část týmu – a že byla početná – nabral v noci speciálně vypravený autobus. „Přijel ve 2, ve 3 ráno. Kluky naložili, radši si to ani neumím představit. Řidič měl asi pernou cestu,“ vykládá Marks zvesela.
Jaký byl osud týmu dál? Řada jmen už dnes nikomu nic neřekne. „Přesto bylo těch, kteří se uchytili ve špičkovém florbale, víc než z výběrů potom. Byl to silný ročník,“ porovnává tehdejší kouč. I když z hlavy nevysype přesnou soupisku, na pár hráčů nezapomene nikdy. „S Kubou Korábem nebo s Péťou Kadlecem a s pár dalšími máme k sobě pořád blízko, ten šampionát nás sblížil napořád…“
Autor: Tomáš Rambousek
