Otec mi na první sraz ani nekoupil hokejku, v Bratislavě byl ale dojatý a hrdý, vzpomíná Jelínková

V pátek se zřejmě definitivně uzavřel jeden velký slovenský florbalový příběh v českých kulisách Lucia Jelínková byla ještě pod dívčím jménem Košturiaková průkopnicí, právě ona ukázala cestu, po které se v dalších letech vydaly zástupy krajanek. Florbal jí dal opravdu hodně, včetně manžela, ona sama pak vyzdvihuje práci a přístup trenérek Karolíny Šatalíkové a Markéty Šteglová. Především díky nim se v pátek loučila jako legenda Ivanti Tigers, na kterou budou (nejen) v Praze vzpomínat.

Lucko, loučíš se podruhé a zřejmě definitivně. Jak bys sesumírovala svou kariéru, která Tě ze Žiliny přivedla do slovenského národního týmu, Ivanti Tigers, Finska, ELITE Praha a následně zpět do Tigers a na domácí světový šampionát?
„Sesumíroval jsi to celkem pěkně za mě. (usmívá se) Bylo to fajn téměř 15 let, během kterých jsem poznala spoustu skvělých lidí a sesbírala nesčetně nezapomenutelných zážitků. Florbal byl velkou součástí mého života a když se ohlídnu zpět, tak si uvědomuji, že právě lidi, které jsem poznala a zážitky, které jsem s nimi prožila, jsou to, čeho si vážím nejvíc.“

Je právě bratislavský šampionát ta událost, na kterou budeš vzpomínat nejvíce?
„Asi ano. Myslím si, že i kdybych hrála dalších 10 let, tak už by tuto vzpomínku nic nepřebilo. Také to bylo snad jediné mistrovství, ze kterého jsme odjížděly s dobrým pocitem, na všech ostatních jsme pohořely.“

Prošla sis „dřevní“ dobou florbalu až po šampionát v Aréně Ondreje Nepely. Když porovnáš své začátky, v čem se florbal posunul nejdále?
„Florbal je pořád florbalem, posunuli jsme se my, vedení nároďáku i povědomí veřejnosti. Na první reprezentační sraz jsem si půjčovala hokejku ze školy, taťka odmítal investovat do něčeho tak neperspektivního. Když před dvěma lety seděl na stadionu Ondreje Nepely a sledoval naše zápasy, byl dojatý a myslím, že i trošku hrdý, kam jsme se za ty roky posunuli. Věřím, že jsme za těch několik let přesvědčili více tatínků, že má smysl děti ve florbalu podporovat a že jsme tak přispěli k zvýšení povědomí a zájmu a o tento sport.“

Svým přestupem ze Žiliny do dnešních Ivanti Tigers jsi ukázala cestu, kterou se posléze vydaly zástupy Slovenek. Jaké pro Tebe tehdy bylo přijít do Prahy a hrát florbal?
„Já to tehdy moc neřešila. Bylo mi 18 a byla jsem taková „slovenská mimoňka.“ Hokejku jsem si vybírala podle barvy, netušila jsem, že bych měla řešit nějakou délku nebo tvrdost. Když se mě ptali, jaký systém jsem zvyklá hrát, tak jsem nechápala otázku. Teď už se od Slovenek přicházejících do české extraligy čeká více, nároky jsou vyšší, ale také je o ně větší zájem.“

Přišla jsi do týmu tehdejšího hegemona, zažila jsi okamžik kdy padl, aby se vzápětí zatím naposledy vrátil na trůn. Byl to tehdy ten nejsilnější okamžik v Tigers, umocněný o to, že jsi hrála se zlomeným nosem?
„Těžko říct. Myslím si, že když jsem byla mladší, tak jsem vítězství a úspěchy více prožívala: florbal byl pro mě vedle brigády a studia středem vesmíru. Ze začátku se od nás vítězství čekala, ale na radosti z titulu to stejně neubíralo. Ten poslední titul byl nečekaný, oslavili jsme ho asi opravdu nejvíc. Když pak ale pomine kocovina a vy si uvědomíte, že musíte další den do práce, postaví Vás to zpátky na zem. Všechny tituly byly krásné a asi nejde říct, kterého si vážím nejvíc.“

Stejně tak jako s Tigers jsi spjata také s tamním realizačním týmem. Jak budeš vzpomínat na trenérskou dvojici Karolína Šatalíková – Markéta Šteglová?
„Trošku mě mrzí, že jsem v pátek od holek převzala kytku a sama jsem jim žádnou nedala. Zasloužily by si ji. Florbalově jsem v Tigers v podstatě vyrostla, vedly mě chvíli i v nároďáku a vděčím jim za hodně. Nevím, kde bych skončila, kdyby mi tenkrát v roce 2008 Karol nezavolala. Teď jsem ale ráda, že zavolala, stálo to za to.“ (usmívá se)

Není pochyb o tom, že jsi legendou Ivanti Tigers. Přesto je ve Tvé kariéře kapitola spjatá s dnes již zaniklým extraligovým týmem ELITE Praha. Byla klíčová pro Tvé další florbalové působení? Upřímně bych tehdy nečekal, že se Ti povede odehrát ještě pět let na nejvyšší úrovni…
„To jsem nečekala ani já sama. (usmívá se) V ELITE jsem neodehrála ani celou sezónu, ale přesto toho nelituji. Něco fungovalo líp, něco hůř. Zjistila jsem, že to nikde není ideální, florbal mě začal opět bavit a já si uvědomila, že tomu chci ještě nějakou dobu dávat víc. Dostala jsem impuls, který jsem v tu chvíli potřebovala, bez toho by to asi dál nešlo.“

Vzpomínat na Tebe jistě bude také slovenská florbalová komunita. Vzhledem k tomu, že národní tým trápí přehršel zraněných hráček, neexistuje ještě teoretická naděje, že by ses například rozloučila na šampionátu ve Švýcarsku? Anebo domácí rozlučka stačila?
„Těch rozluček už asi bylo dost. (směje se) Florbal mě pořád baví, věděla jsem, že odejít bude pro mě těžké a i proto jsem po posledním mistrovství mluvila o pauze a ne o konci. Posledních několik let jsme bojovaly o postup mezi osm nejlepších týmů, abychom byly nasazeny do výkonnostně lepších skupin a když se to konečně povedlo, tak jsem u toho nechtěla chybět. I proto jsem se minulou sezónu pokusila o návrat. Je ale na čase si přiznat, že byť bych holkám moc ráda pomohla, tak už by to z mé strany nebylo ono. Tělo i hlava mají dost a mistrovství světa by vyžadovalo dlouhodobou přípravu. Věřím ale, že to holky zvládnou navzdory zraněním a místo mezi osmi nejlepšími si uhájí.“

Není tajemstvím, že budeš následovat svého manžela Jana Jelínka do Číny. Zajímala ses o to, jestli se také v Šanghaji dá hrát nějakým způsobem florbal?
„Samozřejmě. Zatím neznám detaily, ale bylo nám řečeno, že v Šanghaji něco funguje. Nevím, jestli je oddělená mužská a ženská liga, ani kolik týmů tam hraje, ale určité florbalové vyžití tam možné je a to mi teď úplně stačí.“ (usmívá se)

Autor: Michal Dannhofer