Jako malá jsem chtěla sbírat góly a asistence, teď mě ale více baví obrana, přiznává mladá chodovská lvice Havlíčková

Díky jejímu tetování ji na hřišti nepřehlédnete. Marie Havlíčková ale čím dál tím více ukazuje, že ze zápasů Chodova si ji nebudete pamatovat jen kvůli potetovaným horním končetinám. Stále ještě sedmnáctiletá juniorská reprezentantka dostala v létě na Chodově možnost zapojit se naplno do A-týmu žen a zatím drží průměr bodu na utkání.

Marie, v minulé sezoně jste dostala možnost být na dvou utkáních nejvyšší soutěže žen, letos jste jejich pravidelnou součástí. Jak hodnotíte tento kariérní posun?
„Posun to je určitě veliký, v minulé sezóně už jsem s chodovským Áčkem měla pravidelné tréninky. Musím podotknout, že jsem za tu možnost byla ráda, chtěla jsem se pořád zlepšovat a pracovat na svých nedostatcích. Tempo v extralize žen je opravdu vysoké a je to jiný florbal než ten juniorský.“

Podobně jako Nela Jiráková nebo Kristýna Bachmaierová, také Vy jste začínala v menším klubu a zhruba první tři roky odehrála v chlapeckých žákovských soutěžích. Dotyčné si tento fakt ve svém florbalovém vývoji pochvalují, co Vy?
„Jsem hrozně ráda za to, že jsem mohla začínat v chlapeckých soutěžích. Původně se v FBC Dobruška dával dohromady holčičí tým, ale bohužel adeptek bylo málo. Dostala jsem možnost zkusit pár tréninků s chlapci a líbila se mi ta naše vzájemná soutěživost. Kluci byli vždycky názoru, že jim to holky kazí, ale jsem si jistá, že jsme ještě s dalšími dvěma děvčaty byly silnou stránkou týmu v Dobrušce.“

Poté přišly přesuny do Hradce Králové a do Chodova. Byly to v těch chvílích jasné volby?
„Do Hradce jsem se přesunula těsně po regionálních výběrech, kde jsem reprezentovala Královéhradecký a Pardubický kraj. Byla to obrovská změna po letech působení na hřišti s kluky.

Na druhou stranu už jsem neměla jinou možnost než se rozkoukat v holčičí juniorské soutěži. Hradec Králové nepatřil k favoritům soutěže, ale měly jsme s holkama skvělou partu a florbal nás prostě bavil. Hrály jsme právě proti obrovským klubům z Prahy jako například Chodovu, tehdejšímu Herbadentu, Tatranu a tak dále.

Ke konci sezóny jsem dostala dvě nabídky z velkých klubů: první nabídka byla od tehdejšího Herbadentu a poté od Tatranu. Poté se začalo polemizovat o mém odchodu, jen jsem neměla tušení kam jít a kde to pro můj florbalový rozvoj bude nejlepší.

Nakonec mě kontaktovala jedna hráčka z Chodova a nabídla mi zkoušku tréninku, kde se mě ujala Michaela Marešová. Chodov byl potom jedinou a stoprocentní volbou, které nelituji.“

Dosud jste nastupovala v juniorské soutěži a za reprezentaci juniorek. V čem je největší rozdíl mezi juniorským a ženským florbalem?
„Rozhodně bych řekla, že rychlost. Je to obrovský rozdíl. I když jsme v juniorce odehrály jakékoliv zápasy, které se blížily k tempu ženské nejvyšší soutěže, tak zdaleka nám to tak opravdu jen přišlo. Směrem k reprezentaci, ačkoliv je juniorská, tak na mezinárodní úrovni je florbal opravdu rychlý a tvrdý. Nemluvě o zápasech proti Švédkám, které jsou rychlé a střílejí z jakýchkoliv pozic.“

Jste zvyklá nastupovat jak v útoku, tak v obraně, například trenér reprezentace juniorek s Vámi počítá do obrany. Kde vy sama nastupujete raději?
„Už od mala jsem chtěla dávat góly, sbírat asistence a tvořit různé akce v útočném pásmu. Vždycky jsem byla dravý útočník. Míša Marešová mě vždy stavěla do útoku, radila mi v různých situacích, cvičila s námi postavení, standardní a gólové situace.

Poté mi přišla pozvánka na Kemp talentované mládeže v Jičíně, kde jsem byla mezi obránci. Nezlobila jsem se, naopak to bylo něco nového, co mě začalo neskutečně bavit. Ovšem neměla jsem tolik zkušeností jako holky, které tuto pozici na hřišti znaly jako své boty. O to větší to pro mě byla výzva, kterou jsem, myslím si, plnila více než dobře.

Chodovskou juniorskou soutěž plním jako úročník, ženskou extraligu a reprezentaci zase jako obránce. Upřímně mě více baví obrana.“

Nelze si nevšimnout, že přes mladý věk máte velmi výrazné tetování. Je to způsob, jak o sobě něco sdělit?
„Ano, je pravda, že jsem jedna z nejmladších hráček a těch tetování je víc než dost, ale nic tím sdělit nechci. Mají pro mě význam a ten bych si chtěla nechat pro sebe. Na jednu stranu se mi to prostě líbí a nijak se tím netajím.“

Do nejvyšší soutěže jste také vstoupila poměrně výrazně. Pravidelně se Vám daří bodovat a aktuálně se tak můžete pyšnit průměrem jednoho bodu na zápas. Jste zatím spokojená s tím, jak se Vám v nejvyšší soutěži daří?
„Rozhodně ano, ale můj největší problém, na který mě upozorňovali trenéři a někdy i spoluhráčky, tak je málo střelby. Jinak se snažím prodat to, co umím, ať už střílet, kde to většinou holky dorazí nebo nahrát na gól. Větší radost mám ale z rozjetých akcí, které končí gólem a podílení se na radosti s týmem.“

Chodov patří k největším favoritům na zisk titulu, přesto dává příležitost mladým florbalistkám. Pomáháte si například s Vanessou Keprtovou, Karolínou Kellovskou nebo Kristínou Belicovou navzájem?
„Určitě si pomáháme, s Vaness nastupujeme stále v juniorské soutěži a tvoříme spolu obranou dvojici v reprezentaci. Kája i Kristína nás opustily z juniorské soutěže a věnují se už pouze extralize.

Celkově si myslím, že si pomáháme a podporujeme se úplně všichni v tom týmu. Když nás pochválí někdo zkušenější, je to skvělý impuls a naladění se do dalšího střídání. Komunikace v lajnách, upozornění na chyby, tohle všechno je výborné a pomáhá to k dokonalosti hry.“

Jako součást A-týmu můžete trénovat, hrát a vůbec pozorovat takové hráčky jako Martinu Řepkovou, Janu Vávrovou nebo Anet Jarolímovou. Co si může mladá hráčka jako Vy od tak kvalitních florbalistek vzít?
„Tak co si budeme, je to strašně úžasná věc. Když jsem byla menší a tyto hráčky jsem viděla jen v televizi, v reprezentaci nebo na internetu, tak pro mě je to jako splněný sen být mezi nimi, trénovat s nimi a získávat od nich zkušenosti.

Chodov má více velkých jmen v kádru a všechny holky jsou něčím jedinečné a každá z nich vyzařuje něčím jiným.

Mimo to se Anet Jarolímová stala trenérkou juniorek v Chodově, takže s tou trávím asi nejvíce času.“

Kam to jednou s florbalem chcete dotáhnout?
„Florbalu se věnuji už nějaký ten pátek a pořád mě to baví. Mám pár velkých cílů, ale těmi hlavními jsou hrát ženskou extraligu a v květnu odjet na mistrovství světa juniorek, které se koná ve Švédsku v Uppsale.“

Autor: Michal Dannhofer