Po osmi letech se vrcholná ženská florbalová akce vrátí do Švýcarska. V roce 2011 se přepsala historie, Češky totiž poprvé a dosud také naposledy dovezly medaili. Medailové ambice jsou na české straně oprávněné i letos: tým se prezentuje vyrovnanými výkony, má skvělou první formaci a nahrát mu může také složení základní skupiny, ve které se utká s největšími favoritkami ze Švédska.
V základní skupině se Češky utkají s Lotyškami, Slovenkami a Švédkami. Druhou elitní skupinu tvoří Švýcarsko, Finsko, Polsko a Německo.
Slovenkám se povedlo protlačit se do elitní osmičky, papírově nejslabším týmem této elitní poloviny by mělo být Německo, na druhou stranu se ale v případném boji o čtvrtfinále vyhne skupině C, a tedy číhajícímu severskému tandemu Norsko – Dánsko.
Největšími favoritkami zůstávají Švédky. Poslední šampionát (nejen) legendární Anny Wijk by neměl skončit jejich pádem z nejvyšší příčky, ačkoliv všechny tři ostatní elitní týmy a Slovensko si jistě na medaili brousí zuby.
Slovensko ale doplatilo na zranění a konec kariér klíčových hráček. Je jasné, že hráčky jako Zuzana Šponiarová, Lucia Jelínková nebo Viktória Bobotová své nástupkyně zatím nemají a nominaci by v případě dobrého zdravotního stavu tuze vylepšily. Tak musel Michal Jedlička sáhnout (na jednu stranu sympaticky) po tom nejlepším za každou cenu: na šampionátu se tak představí třeba Andrea Šidlová, která první soutěžní zápas po roce a půl odehrála až po zveřejnění nominace, nemluvě o plejádě šikovných, leč nezkušených juniorek.
Nejen díky problémům Slovenska se otevírá šance pro Českou republiku. Sascha Rhyner má na české lavičce možnost využít nesmírně kvalitní první formaci a zbytek týmu hraje velmi dobře, což naposledy ukázal před domácím publikem na EuroFloorball Tour.
Rhyner je navíc skvělý motivátor a k vedení týmu přistupuje pragmaticky, nechává mu volnost, což hráčky ve velkém oceňují.
V situaci podobné té Michala Jedličky je pak Lasse Kurronen na finské straně. Podobně jako Jedlička Šidlovou, také finský lodivod nominoval na šampionát věčnou smolařku Alissu Pöllänen, kterou trápí zdraví nebo obránkyni Kyppilä, která rovněž v době svého nominování neodehrála v sezoně ani zápas.
Navíc, ve hráčském kádru má z elitního SB-Pro pouze brankářku Siltanen a sám v rozhovoru pro tamní federaci opatrně přiznal, že nominace „se rodila o něco hůře než před dvěma lety.“
Domácí Švýcarky dostaly ve velkém druhou šanci na složení domácího reparátu za rok 2011. Svým způsobem je to ojedinělá šance, na kterou čekaly dlouhých osm let. V Praze rozhodně nepřesvědčily. Před domácím publikem – byť v ne zcela florbalovém kantonu – to navíc budou mít ještě těžší.
Florbalové šampionáty tak trochu trpí na to, že jsou velmi dobře predikovatelné až do finálového víkendu. Upřímně, na tomto ženském světovém šampionátu by změna v elitní čtveřici byla větším překvapením než před dvěmi lety v Bratislavě.
Ale tato „Hra o trůny“ by tentokráte mohla skončit velmi zajímavě…
Autor: Michal Dannhofer
Jasně, zajímavé finále SUI – CZE