Mistrovství světa žen 2019 skončilo pro Češky povinným čtvrtým místem. Ačkoliv měly turnaj a jeho semifinále skvěle rozehrané, nedokázaly se dostat do finále a přivézt medaile. Svou druhou šanci z pozice hlavního trenéra dostane švýcarský stratég Sascha Rhyner, ačkoliv výsledek šampionátu musí být nejen pro něj, ale hlavně pro celé české florbalové hnutí varováním.
„O svém pokračování měl prakticky jasno již před turnajem, jak ve středu odhalil Český florbal, jeho pokračování bylo doporučeno již na listopadovém zasedání. Rhyner si nový kontrakt zaslouží, s českým týmem skutečně udělal progres, dokázal jej napevno začlenit do turnajů série EuroFloorball Tour, ve kterých Češky nebyly již za otloukánky. Je ale třeba rozlišit fungování týmu na šampionátu a mimo něj.
Jak již napověděl úvodní odstavec, Rhynerovi není moc co vytknout za působení týmu mimo švýcarský šampionát. Je třeba mu přiznat k dobru, že si až neuvěřitelným způsobem na svou stranu získal kabinu, hráčky mu věřily a šly za tím.
Sascha Rhyner totiž florbalu rozumí, žije jím a je to odborník. Věděl, že získat hráčky na svou stranu je jeho primární povinností, pokud chce pomýšlet na úspěch.
Z velké části také proto, že jim dal volnost, nelpěl na svazování taktikou, ani neměl potřebu hráčky „učit florbal“, brát jim něco, co je pro ně přirozené. Hráčky mu tak věřily a Vy můžete věřit tomu, že pokud například Nela Jiráková označí tým za „rodinu“, tak to tak bylo. Jakkoliv to navenek může působit bizarně. Jenomže ženský kolektiv to prostě občas potřebuje. A ve své podstatě každý sportovní kolektiv je uzavřeným společenstvím, takovou sektou, ovšem v tom pozitivním slova smyslu.
Rhyner totiž spíše jako kovaný trenér působí jako šikovný manažer. Tým vhodně usměrňuje a vede, sám nelpí na tom, aby měl vždy rozhodující slovo, proto bylo například na turnaji EuroFloorball Tour v Praze vidět, že velké slovo má kapitánka Eliška Krupnová. Navíc je to marketér, umí prodat nejen sebe, ale také práci celého týmu. A upřímně, umí to velmi dobře, nepotřebuje místy až přehnaný marketingový overal Českého florbalu.
Když promítnu svůj osobní pohled, v Rhynerovi cítím, že občas má „mourinhovský cit“ a umí ve správnou chvíli strhnout pozornost na sebe, aby zastřešil tým. A kolektiv, především ten ženský, toto umí ocenit.
Švýcarský kouč tak například prosadil, aby s týmem nebyl na stejném hotelu televizní štáb, a i přítomné české novináře držel jeho realizační tým dost zkrátka. Opět proto, aby měl tým potřebný klid.
Nelze mu tedy vytknout, že pro úspěch na šampionátu neudělal vše potřebné.
Jenže turnaj pro něj dopadl špatně. Se všemi ostatními příslušníky TOP4 jeho tým prohrál, medaili nepřivezl a upřímně: ani páté Polsko nebo šesté Slovensko nemohlo reálně pomýšlet na to, aby Češky ohrozilo. Výsledky vzájemných zápasů budiž toho důkazem. Reálně tedy s kým národní tým mohl, s tím bohužel prohrál. To je pravda, která navždy poznamená hodnocení tohoto šampionátu. A například výkon Švédek ve vzájemném utkání byl – minimálně v první polovině zápasu – jako z jiné galaxie.
Národní tým byl nesmírně blízko finále. Za stavu 1:6 by na domácí vsadil asi málokdo, přesto parta okolo kapitánky Marti dokázala srovnat a v prodloužení Michelle Wiki dokázala definitivně převrátit misky vah na stranu Švýcarska.
Je to neuvěřitelný příběh, okořeněný tím, že Wiki pro zranění kolene z finále už třeba nikdy nemusí hrát na takové úrovni, ale líbila se mi vsuvka Ondřeje Zamazala, že „štěstí je jen taková sportovní chiméra, protože Švýcarky daly o jednu branku více,“ pokud tuto Zamazalovu tezi vezmeme za svou, tak se musíme podívat na to, proč tomu tak je.
Zde můžeme donekonečna diskutovat o tom, jestli si měl vybrat oddechový čas, když viděl, jak se hra vyvíjí. Zvolil netradiční postup, který odůvodnil tím, že nechtěl, aby švýcarské elitní komando nabralo síly. Je pravdou, že možná 95 % trenérů by neváhalo a time out si vyžádalo, nicméně už nikdo nezjistí, jak by utkání dopadlo. A tedy nelze jednoznačně určit, jestli to chyba trenérského štábu bylo anebo nikoliv.
Mnohem větším problémem je podle mého názoru to, že národní tým dostal čtyři prakticky totožné góly. V tomto upřímně selhal každý zainteresovaný článek týmu, snad kromě brankářky Christianové.
Následující věty nebudou myšleny primárně jako obhajoba Saschi Rhynera, ale jako zamyšlení se nad tím, jestli tomuto jevu šlo předejít.
Zásadní problém českého ženského florbalu totiž je ten, že hráčky hrají v sezoně absolutní minimum těžkých zápasů. V podstatě elitní týmy hrají zhruba šest těžkých duelů v základní části, čtvrtfinále projdou stylem 4:0 a čeká je semifinále, na šťastné pak superfinále.
Pohárová soutěž je pak prakticky o dvou duelech v semifinále a finále, a to už se jí například Vítkovice ani neúčastní.
S touto výbavou zhruba deseti těžkých zápasů za sezonu tak najednou hráčky stály proti rozjetému Švýcarsku a prakticky nevěděly, jak na takový nápor reagovat. A podobně jako Slovensko, také Česká republika se najednou přesvědčila, že mít jednu opravdu elitní lajnu je prostě málo.
Dlouho tak platí, že pokud chce hráčka hrát opravdu kvalitní florbal, musí odejít do zahraničí. Dovolím si další příklad a znovu se nechci dotknout Michaely Mlejnkové, ale na jednu stranu je strašně fajn, když dokáže dát pět gólů za zápas Slovensku, když proti třem elitním týmům má pak bilanci jediné asistence. Na pomyslnou druhou váhu si pak postavte například Natálii Martinákovou. Ne, Vítkovice na ní nikdy vyloženě nestavěly a její vystupování Vám může přijít arogantní, jenže Martináková v Klotenu nabrala sebevědomí a když šlo do tuhého, nebála se několikrát uhrát situace sama za sebe.
Když se podíváme na poslední dvě finále českých ženských soutěží, můžeme vidět dva kolapsy Chodova. Rhyner na polemiku o tom, jestli za to může česká mentalita, říká, že je to otázka vývoje. A že proti Chodovu vždy stál někdo, kdo jej dokázal porazit.
To je pravda, jenže to také vypovídá o tom, že ani jeden z elitní trojice týmů není žádný schopen odvést zápas bez výkyvů, aby vítěz dopustil, že mu poražený v určitou chvíli uteče. Tohoto dokázaly rovněž Švýcarky využít, ačkoliv je podle stejné logiky neomlouvá, že to dopustily.
Je to výzva pro všechny: Rhynerův štáb, extraligové trenéry, hráčky i funkcionáře, aby se pokusili něco změnit.
Sascha Rhyner v pozici kouče národního týmu bude pokračovat, jeho zapálená svíčka stále hoří a snad bude moci využít také celou dnešní elitní lajnu, když pochybnosti o pokračování má snad jen Tereza Urbánková. Navíc má k dispozici talentované juniorky, které pomalu dorůstají v opory svých týmů.
V této chvíli Český florbal jako celek na medaili neměl. Jak ale říká Sascha Rhyner, jeho budoucnost je světlá. Chce to ale, aby se zapojily všechny složky s možností něco změnit.“
Autor: Michal Dannhofer
Začalo to nadějně, ale od půlky se v tom autor utopil a pak už vlastně ani nejde říct, co tím konkrétně myslel a nebo jen měl strach to říct jasně, třeba by ho pak nikam už markeťáci unie nevzali.
P. Rhyner herně jasně zvedl český ženský národní tým, na rozdíl od p. Kettunena v mužském národním týmu (viz diskusi v předchozím článku o mužské reprezentaci) a jeho setrvání ve funkci považuji za správné. Mentalita českých ženských sportovkyň je většinou mizerná (markantní je to hlavně u nekolektivních sportů např. v tenise). Je to lidově řečeno, ode zdi ke zdi a proto nemáme medaili z MS a to je to hlavní na čem musí p. Rhyner zapracovat. Fyzicky, ale i mentálně, v hlavě, neumíme, tak jako to umí mentalita lidí ze západu, tlačit na pilu a hrát do poslední sekundy jako stroje. Ukázali to Švýcarky i Finky. To se musíme ještě hodně učit a nejenom ženy, ale i muži. Naše hráčky i hráči, kteří se to naučili, se prosadili i v nejlepší lize světa, ve Švédsku.
Sportu zdar, florbalu zvlášť!
ale ale ty ženská mentalito
pusť si posledních pár minut zápasu a pokud florbalu rozumíš tak zjistíš něco jiného
Ahoj Petře,
to bych mentálně nevydržel…
Částečně mentalita, ale taky celkem jasné taktické selhání. Samozřejmě můžeme diskutovat o time-outu, ale to, že centry hrály v té situaci Urbánková a Bočanová, které v této pozici jsou směrem dozadu špatné a nemají s tím zkušenosti (takže to ani není vyloženě jejich vina), nebo že jsme nedokázali reagovat co Švýcarky hrají (stačilo více vystoupit na pravou stranu), nebo že jsme se více nezatáhli a byli při bránění power-play příliš roztáhlí, to je fakt (a pokud to bylo o tom, že hráčky to měly dělat, ale nedělaly, pak bez ohledu na soupeře měli vzít time-out). Rhyner to nevede vůbec zle, ba naopak a asi je i logické, že bude pokračovat, ale že to byl pořádný prokouč zápasu, který se prosadil daleko za hranicemi florbalového světa, se příliš popřít nedá.
Málo těžkých zápasů v lize
Tady je problém jednoznačně na unii. Nepomáhá tomu herní systém extraligy, ani její termínová listina. Díky tomu všemu dochází ke koncentraci „dobrých“ hráček v „silných“ týmech. Ty jsou ale převážně silné hlavně kvůli tomu, že hráčky koncentrují k sobě. Pak si samy stěžují na to, že nemají proti komu hrát. To pak samo o sobě působí velmi vtipně.
Dokud nebude vve florbale zaveden nějaký tabulkový systém a např. Tatran bude vykrádat menším klubům jejich hráčky, které pak nedostanou prostor, nikdy se neposuneme dál. Pokud by hráčky nechaly růst dále v prvních lajnách svých týmů a nezabíjeli je ve 3.lajně v Tatranu, přirozeně by se vyvíjely.
Nesamostatnost hráček
Pokud vezmeme v úvahu, že naprostá většina hráček vyrostla jako náhodná shoda událostí – hraní se starším bráchou, hraní mezi kluky apod. není se čemu divit. V první trojce světa totiž hráčky vyrůstají systematicky. Na to ale u nás stále nejsou peníze a prostředí. Dělat to na náhodu evidentně posun nepřináší.
S tim se da jen souhlasit. Porad si myslim, ze se po 1 kole mela liga rozdelit na prvnich 8 celku a ty hrat mezi sebou. Posledni ctyri a zachranu.
K MS jiz bylo napsano mnoho komentaru, snad alespon z meho pohledu by bylo dobre zapojit vice hracek do boju o nominaci na vsech postech. I to vidim jako prinos. Porad si myslim ze konkurence je potreba.