Denisa Ferenčíková je kapitánkou a bez pochyb také legendou florbalistek Vítkovic. Poslední stříbrný úspěch na Champions Cupu ale neprožila, protože se rozhodla zkusit angažmá ve finském SC Classic. V rozhovoru pro Florbal.cz vzpomíná nejen na rok ve Finsku, ale také plánuje, jak porazit Täby.
Deniso, ženy Vítkovic čeká po roce opět účast na Champions Cupu. Jak se těšíte?
„Já osobně a celý tým se těšíme moc. Budeme hrát v domácím prostředí, před domácími fanoušky. Věřím, že dorazí co nejvíce lidí a tento florbalový svátek pro náš klub prožijeme společně.“
Ty jsi v řadách Vítkovic odehrála řadu let, přesto Ti poslední úspěch v podobě stříbrné medaile na Champions Cupu unikl, jelikož jsi působila ve Finsku. Nemrzelo Tě to tehdy?
„Samozřejmě, že bych ráda byla při tomto úspěchu společně s babami, ale rozhodla jsem se působit ve Finsku, takže jsem s tím počítala. Na dálku jsem však baby sledovala, fandila jim a velmi jim přála, aby se dostaly co nejdále.“
Působila jsi v SC Classic, jedné z největších florbalových organizací na světě. Jaké to bylo?
„Byl to jeden krásný florbalový rok s množstvím zážitků a nových zkušeností. Člověk má vždy na začátku strach, jak to bude v nové zemi, klubu, kolektivu fungovat, ale musím říct, že klub SC Classic mi to ulehčil a se vším mi ochotně pomohl. Ve všem fungují na vysoké úrovni a spolupráci s nimi si jenom pochvaluji.“
Po letech bojů o titul Tě nakonec čekal boj o záchranu, protože předkolo play off rozhodovalo o tom, kdo z nejvyšší finské ženské soutěže – pro její zúžení – sestoupí. Byl to jiný druh tlaku?
„Samozřejmě, že to byla jiná situace, ale člověk se s tím tlakem nějak vyrovnával už v průběhu sezony. Pro mě osobně a myslím si, že také pro celý tým to byla sezona náročná, a ten tlak bylo cítit v každém zápase. Někdy se říká, že hrát o udržení je náročnější než hrát o titul a myslím si, že to něco do sebe má. Když neuspějete ve finále, tak máte stříbrné medaile a další rok můžete o titul hrát znovu, ale když neuspějete v souboji o udržení, tak další rok tu samou soutěž hrát vůbec nebudete. Za tuto zkušenost jsem ale ráda, nicméně věřím, že budeme hrát už jenom o tituly.“
V Ostravě jsi pracovala, ve Finsku sis vyzkoušela prakticky život profesionálního sportovce, který se může soustředit pouze na výkon. Byla to z Tvého pohledu zajímavá změna?
„Změna to byla velmi příjemná a konečně jsem mohla skoro celý svůj čas věnovat florbalu. Člověk si den může naplánovat podle sebe a nemusí řešit, že stráví osm hodin v práci, potom musí běžet na trénink. Má množství času rozvíjet své schopnosti, regenerovat a trénovat.“
Po sezoně jsi se vrátila do Vítkovic. Našla jsi jiný tým než předtím?
„Ten tým se moc nezměnil. Všechny baby jsem více či méně znala, došlo jen k malým změnám, novým příchodům a zapojení juniorek. Možná bych řekla, že jsem ho našla ještě mladší, než jsem odcházela.“ (směje se)
V čem Tě posunulo působení ve Finsku?
„Rozdělila bych to na dvě stránky. Po osobnostní stránce to byl prakticky nový začátek v nové zemi. I když nám byl klub ve všem nápomocen, některé věci si tak jako tak nakonec musíte vyřešit sám. Sportovní stránka mě jen utvrdila v tom, že se u nás sportovní přípravě nevěnujeme dostatečně. Frekvence tréninků je tam častější, ale hlavní princip není v tom chodit z tréninku zničený, ale plnohodnotně trénovat.“
Stříbro z loňska sice nemáš, to vítkovické první ale vlastníš. Jak vzpomínáš na turnaj v roce 2014? „Byl to náš první velký turnaj a fakt obrovský úspěch. Z osobního hlediska jsem však příliš dobrý turnaj tehdy neodehrála, šla jsem do něj po zranění kotníku a v zápasech jsem se hledala. Z týmového hlediska nám to celkem sedlo, dokázali jsme získat stříbrné medaile a předvést slušný florbal.“
Čím si myslíš, že se můžete Täby vyrovnat?
„Určitě v nasazení a bojovností. Rovněž věřím tomu, že hlavou budeme nastavené minimálně stejně, jako Švédky.“
Co bude nejdůležitější proti Täby?
„Podle mě jednoznačně dobrá obrana, blokování střel a využívání gólových šancí. V takových zápasech moc gólových šancí nebývá, proto bude důležité se na to soustředit a mít co největší efektivitu.“
Autor: Michal Dannhofer
