Byl to bezpochyby jeden z největších trenérských přestupů posledních let. Michaela Marešová po letech vyměnila Chodov za Tatran a začala psát novou trenérskou kapitolu. Ve Střešovicích se jejímu realizačnímu týmu povedlo vytvořit zajímavý celek, který splnil očekávání a stal se štikou extraligy. Před čtvtfinálovou sérií s Vítkovicemi pak poskytla rozhovor Florbal.cz.
Paní trenérko, před sezonou jste změnila klubové barvy a začala pracovat pro Tatran. Jak těžké bylo po všech těch letech odejít z Chodova, kde vám náleží statut klubové legendy?
„Přiznám se, že hodně těžké, vzhledem k okolnostem. S novým sportovním manažerem klubu jsme nebyli na jedné vlně a úplně dobrovolně jsem nekončila.“
Chodov a Tatran jsou v rámci extraligy žen, co do ambicí dva odlišné týmy. Chodov míří několik posledních let na titul, kdežto Tatran je týmem ze středu tabulky. V čem je největší rozdíl pro trenéra?
„Kádr na Chodově byl vyzrálý, víceméně ustálený, řešily se taktické detaily a mnoho věcí se už předpokládalo tak nějak automaticky. V Tatranu zase cítím chuť, nadšení a pokoru. Holky si váží každého úspěchu, rády se učí novým věcem a vítězství pro ně není samozřejmost.“
Nebyla to současně také velká výzva, přejít z Chodova, který disponuje už opravdu českým elitním ženským týmem, do Tatranu a pokusit se něco podobného vybudovat také jinde?
„Jako nějakou osobní výzvu to neberu, je to pro mě osvěžení, nový vítr. Ženský Tatran má velký potenciál, takže věřím, že postupně vytvoříme tým, který bude v budoucnu hrát na špičce.“
Přes několik zajímavých transferů se Tatran stal hybatelem dění a rozhodně velmi zajímavým týmem v nejvyšší ženské soutěži. Co bylo nejdůležitější při tom množství nových tváří, které se ve Stodole objevily?
„Za důležité jsem považovala nastavit jasná pravidla a dát prostor hráčkám, které chtějí pracovat, zlepšovat se, a to bez ohledu na věk, předchozí zásluhy nebo klub, ze kterého přišly. Hodně pomohl také vstřícný postoj stávajících hráček k potenciální nové konkurenci a přátelská atmosféra.“
V základní části Tatran skončil na šestém místě, nicméně páté Židenice dokázal v obou případech porazit, získal bod proti Ivanti Tigers a potrápil také Chodov. Panuje s tím spokojenost?
„Souhlasím s tím, že herní projev ve zmiňovaných zápasech byl slibný. Úplná spokojenost by panovala, pokud bychom jeden z týmů první čtyřky porazili a zároveň nezaváhali s týmy pod námi. To tedy zůstává jedním z dalších postupných cílů.“
V základní části jste proti papírově slabším soupeřům ukázali také velký střelecký apetit. Jak si to vykládat? Je to určité znamení v tom smyslu, že hráčky florbal baví?
„Pevně doufám, že hráčky se florbalem baví, jinak by to nemělo smysl dělat. Ale vážně, máme hráčky, které jsou schopné střílet branky a vytvářet si kombinací příležitosti. Potřebujeme ale, aby se se stejným sebevědomím začaly prosazovat i proti silnějším soupeřům.“
Ve čtvrtfinále play off narazíte na Vítkovice. Jaké bylo týmové přání?
„Odhaduji, že tajným přáním všech týmů z druhé čtveřice bylo zbýt na čtvrté družstvo tabulky. To nám tedy těsně nevyšlo…“
Vítkovice osobně velmi dobře znáte z častých střetů právě s Chodovem. Jde z těchto zkušeností vyjít také pro přípravu Tatranu?
„V rovině znalostí chování jednotlivých hráček, jejich typických způsobů řešení situací nebo například stylu brankářky určitě ano, i v rovině taktické se objevují u těchto týmů některé dlouhodobé automatismy. Každopádně, teoretické znalosti jsou hezká věc, ale stěžejní bude jejich převedení do praxe.“
Autor: Michal Dannhofer
