Takový konec sezony nečekala. Obránkyně finského SC Classic Alžbeta Ďuríková sezonu se svým nedokončila, kvůli koronaviru navíc musela využít na cestu zpět do vlasti slovenský vládní speciál. Ke všemu má navíc nařízenou dvoutýdenní karanténu. Snaží se ale myslet pozitivně: pro příští sezonu má na stole nabídky z obou severských zemí a v karanténě si užívá společně stráveného času s rodinou.
Alžbeto, sezóna pro Vás ve Finsku skončila předčasně a následnou evakuací. Jak ji obecně hodnotíš?
„Navzdory tomu, že sezona pro nás končí předčasně, byla pro nás velmi náročná a dlouhá. Vždy, když v daném roce koná mistrovství světa, tak je to velmi náročné a namáhavé. Těžko se mi hodnotí sezona, která není dohrána. Začátek byl těžký. Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Po prohrání prvních pěti zápasů jsem se ocitla v situaci, kterou jsem dlouho neznala. Nastoupit do zápasů s vědomím, že nejste favoritem, bylo pro mě velmi náročné. V hlavě jsem byla nastavená na vítěznou vlnu a chtěla jsem každý zápas vyhrát. Myslím si, že toto myšlení Finkám velmi chybí. Časem si začaly věci sedat a my jsme byly na vítězné vlně. Je škoda, že se nyní už nedozvíme, jak by to dopadlo.“
Výkony Classicu byly jako na houpačce, ačkoliv za soupeři vyloženě nezaostával, předvedl velmi špatný vstup do sezony, po kterém ale následovala série výher, následně přišly zase porážky. Čím si takové výkyvy vysvětluješ?
„Myslím si, že našemu týmu a všeobecně Finkám chybějí emoce. Ať už ty pozitivní nebo negativní. V zápasech nám chyběl zápal a chuť vyhrát. Také zkušenosti. Tým byl mladý a chybělo nám více zkušených hráček.“
Může to znít jako zvláštní otázka, ale přesto. Lucia Jelínková před lety po působení v KooVee říkala, že za jeden z největších kladů považuje fakt, že si zahrála mimo tehdy dominantní Herbadent, a tedy neměla víceméně jasno o tom, jak zápas dopadne. Je to podobné i u Tebe?
„Jak jsem již uvedla v první odpovědi, bylo to přesně tak, jak to Lucka popsala. Liga je ve Finsku velmi vyrovnaná a my jsme nebyli favoritem zápasů, takže jsem někdy až do posledních minut nevěděla, jestli vyhrajeme anebo ne. Toto je na této lize velkým plusem. Pokud do zápasu nedáte všechno, tak nevyhrajete a někdy ani to „všechno“ nemusí stačit. Každá chyba se trestá a vás někdy sekundové zaváhání anebo ztráta koncentrace stojí cenné body.“
Nyní přejděme k samotné situaci. Ve Finsku bylo v neděli 244 pozitivně testovaných na Koronavirus, jak Finové situaci vnímají?
„Žádné omezení, žádné roušky a žádná panika. Až v posledních dnech začalo mírně stoupat napětí. Ve všech médiích se začalo psát o ostatních zemích a jejích omezeních. Postupně se přerušila naše liga, poté hokejová a lidé v obchodech začali nakupovat ve velkém. Žádný toaletní papír, mouka, těstoviny nebo pečivo. Lidé méně cestovali, byly prázdnější vlaky a letiště. Navzdory tomu jsou Finové zatím velmi klidní, jak jsem říkala, bez emocí.“
V reakci na šíření viru došlo k předčasnému ukončení florbalových soutěží. Tušily jste takový scénář? Probíraly jste to spolu v týmu?
„Ano, očekávaly jsme to. S Miškou Šponiarovou jsme podrobně sledovaly dění u nás doma na Slovensku a připravovaly jsme se na nejhorší možný scénář. S manažerkou jsme se o koronaviru často bavily, co může způsobit, ale nikdo nečekal, že konec příjde tak brzo. Ještě před oficiálním ukončením play off nám bylo řečeno, že pokud chceme, můžeme odjet domů. Že sledují situaci na Slovensku, ví, že se zavírají letiště a hranice a byl by pro nás velký problém, dostat se domů. Den poté se liga oficiálně ukončila a my jsme začaly hledat způsoby, jak se dostat domů.“
Domů na Slovensko jste se nakonec dostaly se spoluhráčkou Michaelou Šponiarovou vládním speciálem, který původně přiletěl pro biatlonovou výpravu, ale kromě Vás nakonec přivezl také hokejisty. Jakým způsobem k tomu došlo?
„Našim plánem bylo odletět v pondělí do Krakowa. Letenky jsme začaly řešit v pátek, ale tento plán padnul poté, když Polsko oznámilo uzavření hranic a letišť od neděle. Zůstala nám varianta odletět do Vídně za neskutečné peníze s tím, že kdykoliv mohou zavřít také tamní letiště. Sehnat letenky byl ale velký problém. Kontaktovaly jsme tak slovenskou ambasádu v Helsinkách. Z médií jsme věděly o vládním speciálu, a tak jsme se na ambasádě snažily zjistit o tomto letu více informací. V pátek jsme byly v kontaktu s pánem z ambasády, který nám ale nemohl nic zaručit. Zjistil, že letadlo odlétá druhý den z Helsinek a pokusí se nás tedy na ten let dostat. Úkolem pro nás bylo se za noc sbalit a ráno čekat na jeho telefonát a dostavit se do Helsinek. Byly jsme v kontaktu s Tomášem Záborským, hokejistou, který v Tampere působil před rokem, a tak jsme věděly, že nepoletíme samotné. Po cestě nám pan z ambsády oznámil, že poletíme s vícero hokejisty, kteří působí ve Finsku. Myslím si, že všichni se nějak snažili dostat na tento let.“
Speciál měl původně startovat z Kuopia, které je od Tampere vzdáleno zhruba 300 kilometrů. Jak probíhala doprava tam?
„Nakonec se tato informace změnila a letělo se z Helsinek. Což nám velmi pomohlo, protože je to vlakem z Tampere zhruba dvě hodiny.“
Mohla bys popsat režim, který ve skupině panoval? V reportáži RTVS bylo vidět, že celá výprava přiletěla s rouškami.
„Všichni jsme se potkali až na letišti při Check-Inu. Tehdy jsme řešili situaci, že je možné, že si nebudeme moct s sebou vzít naše zavazadla kvůli nedostatku místa. Jak si můžete představit, tak hokejisté s výstrojí, kufry, hokejky, biatlonisté s lyžemi a tak dále. Řešili jsme to, co se stane, pokud kufry budou muset zůstat v Helsinkách. Nakonec ale všechno proběhlo hladce a my jsme mohli čekat na odlet. Před vstupem do letadla nám letušky ve skafandrech rozdali roušky, všem změřily teplotu, dezinfikovaly ruce a mobily. Poučily nás o všech omezeních a nařízeních vlády Slovenské republiky a následně jsme odletěli. Na palubě byl přísný zákaz pořizování fotek a videí. Po příletu nám bylo připomenuto, že všichni musíme být dva týdny v karanténě a dodržovat pokyny vydané vládou.“
Atmosféra byla napjatá nebo jste byli spíše rádi za to, že se vracíte domů?
„Myslím si, že nastaly obě situace. Na začátku byla atmosféra dost napjatá, protože jsme nevěděli, jestli se na palubu dostaneme a všichni se obávali toho, co se stane, pokud někomu naměří teplotu. Když jsme všichni seděli v letadle, tehdy přišla úleva a byli jsme rádi, že letíme konečně domů.“
Nyní jsi ve dvoutýdenní domácí karanténě. Představitelé vlád obecně apelují na používání selského rozumu a její neporušování. Ty, jako člověk, který jí prochází, můžeš zhodnotit, jestli Tě – vyjma očividných omezení – limituje nějak výrazněji?
„Ne, vůbec. Vzhledem k tomu, že je po sezoně, dám si vytoužený oddych a nebudu dělat nic, co souvisí se sportem, minimálně tyto dva týdny. Po tak náročné sezoně je dobré, že si fyzicky, ale hlavně psychicky můžu oddychnout. Myslím si ale, že příliš dlouho stejně oddychovat nebudu, protože u nás doma se vždy najde něco, co musíte udělat. Bohužel ale nejsem v karanténě sama. Celá moje rodina musí zůstat doma se mnou. Po delším čase můžeme být konečně spolu, tak doufám, že se doma nepozabíjíme. (směje se) Zbytek rodiny nám bude pomáhat s nákupem jídla, tak snad tyto dva týdny nějak spolu zvládneme.“
Poslední otázka už bude zase florbalová. Zůstaneš ve Finsku nebo se například pokusíš stát se první Slovenkou, která si zahraje ve všech čtyřech elitních florbalových zemích? Už Ti přeci zbývá jen Švédsko…
„Myslím si, že svoje plány si ještě nechám pro sebe. Je velmi brzy na to, hovořit o další sezoně. Nikdo neví, jak to bude s koronavirem dále pokračovat a kdy začne nová sezona. Můžu jen říct, že si můžu vybírat mezi nabídkami z obou zemí.“
Autor: Michal Dannhofer
