V listopadu 2014 nastoupil v dresu Sparty na hřišti Liberce. A pak dlouhých šest let nic. Do superligy se Jan Denemark, který byl vždy považován za talentovaného florbalistu, vrátil až nyní. Tak dlouhá pauza kvůli nemalým zdravotním problémům. Obnovená premiéra se proměnila ve vítězství! Black Angels porazili Hattrick Brno 5:2.
Mohl byste popsat svou kariéru ještě předtím, než vás začaly trápit zdravotní problémy?
„Florbal jsem hrál asi od šesti let a v jedenácti se dostal do Sparty. Postupem času jsem procházel všechny kategorie, často byl kapitán ve své kategorii nebo hrál za starší ročníky, takže jsem tušil, že by ze mě třeba jednou mohlo něco být (usmívá se). Myslím, že asi v šestnácti jsem se poprvé dostal do mužského týmu. Když jsem byl posledním ročníkem junior, tak jsem se stal pevnou součástí A týmu. Ale kvůli zdraví jsem zvládl asi jen deset zápasů. To samé se opakovalo i další rok, po kterém mi bylo doporučeno, abych skončil. I já jsem se tehdy ve dvaceti letech cítil po všech zdravotních problémech tak deprimovaný, že bych skončil asi i sám od sebe. Florbal už tehdy nepřinášel radost.“
Jaké zdravotní potíže vás potkaly? A jaké prognózy vám dávali doktoři?
„Teď zpětně je zajímavé o tom mluvit, protože kdyby se celý problém podchytil jinak a hned na začátku, nemusel jsem prožít roky zdravotních potíží. V zásadě šlo o to, že už od puberty jsem byl často nemocný a ty nemoci se postupně zhoršovaly. Angíny, pak streptokokové angíny několikrát do roka. Mononukleóza, borelióza, chřipky při každém zavanutí větru. Bylo náročné se vždycky zhruba na měsíc vrátit do tréninku a pak zase lehnout do postele s něčím dalším. Doktoři to řešili ‚vyléčením‘ jen té angíny, ale podstata jim unikala. Zlom přišel asi v roce 2015. Dostal jsem se k imunologovi, který se moje problémy rozhodl vyřešit radikálně.“
Co bylo tím radikálním řešením?
„Kompletní zákaz jakékoliv fyzické činnosti a předepsání asi 30 léků na den. Prý byl můj kompletní organismus nefunkční, imunitní systém nefungoval atd. Takhle to šlo tři roky. Zlepšení to nepřineslo, ale to je i moje chyba, že jsem se více nezajímal o to, jaké chemikálie do sebe cpu. Zároveň jsem si nikdy nemyslel, jak devastační může být pro mladého člověka kompletní zákaz sportu. Také mi bylo zdůrazněno, že bude zázrak, jestli se ještě k jakémukoliv sportu budu moci vrátit, takže i pro hlavu to nebylo nic moc. Každopádně vše vyvrcholilo na konci roku 2018, kdy jsem byl během měsíce třikrát hospitalizován. Prý otrava jídlem. Dostal jsem kapačky, druhý den jsem byl jako rybička a jelo se dál. Tedy jen na chvíli. Na konci měsíce se mi zničehonic natrhnul na několika místech jícen. Tam už jsem pochopil, že kdyby to takhle šlo dál, mohlo by to špatně skončit.“
Jak jste tedy situaci řešil dál?
„Rozhodnul jsem se vyléčit sám. Všechny léky jsem vyhodil a zhruba šest měsíců jsem nedělal nic jiného, než že jsem byl doma, nenamáhal se a pozoroval, co mi jaká potravina způsobuje. Celou dobu jsem totiž dodržoval bezlepkovou dietu, takže jsem tušil, že problém je ve špatném zpracování potravin. Závěr je vlastně vcelku úsměvný, protože vypadá hrozně jednoduše a když to někomu říkám, tak nechápe, jak se z takové věci mohly vyvinout takové trable. Nefunguje mi tenké střevo, takže je mnoho potravin jako alkohol, lepek, nebo laktóza, které moje tělo prostě není schopné zpracovat. A protože jsem je do sebe rval od mala, celý organismus prostě během let vypnul a rozsypal se. Teď dietu dodržuju. Je sice poměrně přísná, ale můžu normálně fungovat a být zdravý. Vtipné je, jak na ni reagují obě pohlaví. Holky říkají, že by jí chtěly také, protože by měly skvělou figuru, a kluci mi většinou odpoví, že by se radši odstřelili (směje se).“
Kdy jste začal tušit, že byste se ještě mohl objevit na florbalových hřištích?
„Minulý rok jsem testoval, co vlastně moje tělo vydrží při sportování. Hrál jsem divizi za Olymp a docela to šlo. Hlavně jsem měl pocit, že i přes pětiletý výpadek to v rukách pořád je, což mě povzbudilo. I zdraví vydrželo, což byl skvělý pocit. Zase bez obav dělat sport, to mi stačilo ke štěstí.“
Jan Denemark ještě v dresu Sparty.
Pak přišla myšlenka na návrat do superligy…
„Jak už to bývá, tak to byla trochu náhoda. Pořád mám mezi florbalisty plno kamarádů. Do superligy se po zranění vracel můj super kamarád ze Sparty Kuba Nachtmann a začal mě ze srandy hecovat, že bychom si ještě spolu zahráli. Nejdřív jsem se tomu smál, ale potom jsem si řekl, že alespoň dostat se do nějaké dobré kondice na letní přípravě by mi stačilo. Tak jsem se objevil na prvním tréninku. Tímhle zdravím pana Špalka, protože tehdejší běhy s pneumatikou v ruce byly solidní začátek (směje se).“
Takže Black Angels jste zvolil, protože jste tam měl osobní vazby?
„Znám tam hrozně moc lidí. Nachtyho už jsem zmínil, ale vyrůstal jsem společně třeba s Honzou Píchou, Jardou Jarošem nebo Danem Ludvíkem. Známe se léta. Super vztahy mám i s šéfíkem Vojtou Pavlíkem, což je takový Lou Lamoriello z Čakovic. Upřímně, vlastně stačilo jen zvednout telefon a zeptat se, jestli bych to nemohl zkusit. Zareagovali super, hned souhlasili. I trenér Tomáš Janeček. Popsal jsem mu situaci a vyšel mi hrozně vstříc, což bylo super a moc mu děkuju.“
Teď jste si konečně také zahrál. Jaké pocity ve vás převládaly?
„To, že se objevím na hřišti, mě vlastně ani při letní přípravě nenapadlo. Ale jak šel čas, já pořád stačil a fyzička se zlepšovala, nějakým záhadným způsobem jsem v sestavě zůstával a povedly se mi i přípravné zápasy. Když už se blížila liga a vypadalo to, že bych si mohl zahrát, tak jsem chytnul covid. Ale nebral jsem to nijak dramaticky. Opravdu už pro mě po těch letech nebyla účast v superlize tak zásadní. Já mám spíš pořád radost z toho, že se každý trénink můžu hýbat a jsem zdravotně v pohodě. Ale je pravda, že když jsem tedy premiérově po šesti letech nastoupil proti Brnu, bylo to pro mě docela emotivní. Vnitřně jsem si prošel, co se vlastně za poslední roky událo, v jakých situacích jsem se ocitnul a pocítil jsme hroznou vděčnost, že to dopadlo tak, že můžu hrát. Cítil jsem to až do chvíle, než jsem dostal ve třetí třetině šílený hit přímo do obličeje, což mě rychle probralo (směje se).“
Jak hodnotíte úvod sezony z pohledu Black Angels?
„Vzhledem k tomu, jaká byla kvůli pandemii naše příprava, naprosto super. Výhry na Lípou, Ostravou a Brnem jsou vážně dobrý základ pro úspěšnou sezonu. Pokud se tedy, doufejme, dohraje. Chci ještě zmínit, že jsem byl hrozně překvapený, jaké skvělé mladé hráče si Black Angels za tu dobu vychovali. Kuba Hromada nebo bratři Bočkové jsou už teď hvězdami ligy a na svůj věk hrají neskutečně. Blaci jsou postavení na odchovancích, o to víc je parádní, jak se teď daří.“
Po pracovní stránce se také věnujete sportu, že?
„Je to tak, od sportu jsem neodešel a myslím, že od něj nebudu schopný odejít asi nikdy. Protože s kamarády milujeme NHL a hokej obecně, založili jsme si na Youtube kanál IcingTV, kde prostě kecáme o tom, co se v zámoří děje. A kupodivu to lidi docela zajímá (směje se). Moc nás to baví, takže natáčíme a tvoříme dál. Tam jsem pochopil, že tohle je směr, kterým bych se chtěl vydat, takže když se pak objevila možnost nastoupit do hokejové redakce Deníku Sport, neváhal jsem ani vteřinu. Takže většinou jsem já ten, kdo vyzpovídává hokejové borce. Dneska bylo pro jednou fajn si to zkusit i z té druhé role.“
Autor: Gustav Ondrejčík
