Tereza Bystrianská je jednou z mála matek v Extralize žen. Kromě hraní za Tatran Střešovice se tak zkušená útočnice musí starat o pohodlí malého syna Vojtěcha. Jak ale sama říká, skloubit práci na plný úvazek s florbalem ji přišlo těžší. V rozhovoru pro Florbal.cz popisuje, že Tatran je neuvěřitelný tým s velkou budoucností, nezapomíná ale ocenit také manžela a prarodiče.
Terezo, jsi jednou z mála matek mezi aktivními hráčkami v Extralize žen. Měla jsi od začátku jasno v tom, že se po porodu chceš vrátit?
„Jasno jsem v tom měla určitě od začátku. Během těhotenství jsem se snažila alespoň trošku udržet ve formě, třikrát týdně jsem kombinovala jógu, TRX a plavání.“
Není moc hráček, které by měly zkušenosti s fungováním jako matky. Byly pro Tebe inspirací například Andrea Kern nebo Anna Jakobsoon, které dokázly skloubit rodinný a sportovní život?
„Tato dvě jména slyším úplně poprvé, takže to proběhlo spíše bez inspirace.“ (usmívá se)
Po porodu jsi součástí Tatranu, který má ty nejvyšší ambice. Jak těžké je to pro Tebe skloubit? Pomáhají hodně manžel nebo prarodiče?
„Pro mě osobně to není vůbec těžké. Skloubit práci na plný úvazek a florbal mi přišlo o dost složitější. Manžel a prarodiče z obou stran fungují skvěle nebo případně, když je nejhůř, tak vypomůže nějaká ta kamarádka. Těžké to je spíše pro manžela, který skoro každý den pospíchá z práce domů, abych mohla jít na tréninky.“
Tatran by měl patřit mezi černé koně soutěže, což potvrdil postupem do semifinále. Máš v týmu také roli mentora?
„Zajímavá otázka, nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Sama sebe jako mentora určitě nevnímám, to je spíše otázka na spoluhráčky, ale divila bych se. (usmívá se) Samozřejmě doufám, že kariéra holek bude ještě hodně dlouhá. Třeba si na mě v budoucnu občas vzpomenou, že vydržet u florbalu se dá i po pětadvacítce.“
Čtvrtfinálová série s Židenicemi ukázala charakter Tatranu, když jste se dokázaly vrátit do šestého zápasu. Uvažovala jsi také nad tím, že byste celou sérii mohly ztratit?
„Možná na vteřinu, když v šestém zápase asi 6 minut do konce svítilo na tabuli skóre 4:1 pro Židenice. To nebylo rozhodně nic příjemného. Soupeř se v sérii zlepšoval a my jsme se po celé čtvrtfinále trápily v koncovce. Sedmý zápas by byl hodně těžký. Židenice předvedly skvělý výkon, a to hlavně i díky výborné gólmance. Za celou sérii jim moc děkujeme a věříme, že nám zkušenosti, které jsme díky soupeři získali, pomůžou do dalších bojů.“
Čeká Vás semifinále s Chodovem. Překvapila vás volba Vítkovic? Například v táboře soupeře údajně zavládlo překvapení.
„Nějaké signály, že by Vítkovice mohly sáhnout právě po Ostravě sice byly, ale moc jsem tomu nevěřila. Takže překvapení to pro mě a troufám si říct, že i pro většinu holek od nás, bylo. Ale příjemné. (usmívá se)
Co si myslíš, že sérii rozhodne?
„Před sezónou byl stanoven jasný cíl: probojovat se po dlouhých patnácti letech do semifinále. To jsme splnili, takže cokoli navíc bude super. Do cesty nám přišel Chodov, na který si určitě věříme. Jsou na rozdíl od nás favorizovaným týmem, a tato role nám vyhovuje. Oba týmy disponují kádrem ve věkovém průměru okolo dvaceti let, takže utkání budou o drobnostech. Rozhodovat bude určitě mentální rozpoložení týmu a aktuální forma jednotlivých hráček.“
Tvá florbalová kariéra je nesmírně bohatá, ještě v sezoně 2016/2017 jsi oslavila mistrovský titul s Tigers. Co Tě motivuje neustále pokračovat?
„Motivace je jednoduchá: florbal mě prostě pořád baví. Navíc jsem teď opravdu ráda, že jsem právě v Tatranu, protože to je neuvěřitelný tým, který ma před sebou výbornou budoucnost. Je radost být jeho součástí.
Autor: Michal Dannhofer
