Děrovaná glosa #1 – Forman z Kalmarsundu: Florbal tu prostě lidi zajímá

Redakce Florbal.cz spouští zcela novou komentátorskou rubriku s názvem Děrovaná glosa. Své názory na stav tuzemského a i světového florbalu s přesahem v ní pravidelně každý týden bude sdílet jeden ze čtveřice vybraných expertů – ať už sportovní ředitel finského týmu EräViikingit a asistent trenéra letošních juniorských mistrů světa z Brna Joonas Naava, trenér juniorským mistrů světa z Halifaxu z roku 2019 a mistr superligy s Tatranem ze sezony 2014/15 Jiří Jakoubek, bývalý superligový hráč Pardubic či Sparty a v současnosti novinář z Prima CNN News a rovněž autor kultovního florbalového pořadu Buriho Backchecking Jakub Burian nebo v neposlední řadě asistent trenéra švédského superligového týmu FBC Kalmarsund Martin Forman. První díl Děrované glosy připravil Martin Forman.

Kroutil jsem už asi třetí týden ve svém novém angažmá a opět jsem se ráno probudil s vědomím, že musím ráno „pěšky“ do kanceláře a pak mě možná někdo hodí autem na trénink. Standardní rytmus každého dne, ale ta mírná nesvoboda pohybu už mi opravdu lezla krkem. Kalmar je malé městečko, ale prostě to chození je únavný, nic, kolo je naprosto nutná věc k životu. Hned kousek za barákem je menší cyklo obchod, jdu tam, a zeptám se, jestli nemají něco z druhý ruky.

„Tjena” (švédsky “Ahoj”), nemáte náhodou náhodou nějaký kolo, asi máte jenom nový co?”

Poměrně vysoký sympaťák středního věku si povšimne mé kšiltovky a odvětí: „Ahh, FBC koukám, ty si hráč?” 

Říkám, že jsem nový trenér a že neumím moc švédsky, klasický standardní small talk. Naše krátká konverzace končí tím, že samozřejmě starší kola nemá, ale že určitě až něco seženu, mám se stavit a dá mi to pucu. Při odchodu ho zvu na zápasy, sympaťák odpoví, že chodí normálně a že se vidíme.

Asi týden na to, co jsem kolo sehnal mi stejný borec za kšiltovku FBC udělal kompletní servis a dal mi nový zámek. Nemalou částku v přepočtu prostě smazal, nasadil novou kšiltovku a s širokým úsměvem mě pozoroval jak jsem se konečně poprvé vyhoupnul do sedla.

Nepamatuji si, že bych s Bohemians kšiltovkou dostal alespoň tatarku navíc ve štamgastské restauraci na Děkance (a to ani od legendárního bývalého hostinského – skalního fanouška Kuby Šípa). Natož aby mi někdo v Nuslích servisoval udělal kolo zadarmo, to asi fakt ne.

Snažil jsem se v úvodu jenom trochu naznačit asi ten jednoznačně největší rozdíl mezi českým a švédským florbalovým prostředím. Florbal tu prostě lidi zajímá. Nutno podotknout,  že ačkoliv se to může stát nesmyslné, pokusím se v dnešním komentáři zaměřit na florbal ve Švédsku bez ohledu na kvalitu samotného sportu, který probíhá na hřišti.

Martin Forman, asistent trenéra švédského superligového FBC Kalmarsundu. Foto: Albin Skur, Simon Melchert

Veřejné povědomí

Paní kadeřnice na samém okraji Kalmaru ve svých 63 letech – vím přesně i její věk, došlo rovněž na standardní debatu o odchodu do důchodu a další životní strasti, paní samozřejmě mluvila plynule anglicky – v této lekci švédštiny ještě nejsem – ví co je Innebandy (švédsky florbal).

Vědí to všichni, nenastane tu tento moment: „Co hrajete? Florbal. Cože fotbal? Ne, florbal.” Možná je to jenom tím, že innebandy a fotbal jsou dost odlišná slova proti fotbal a florbal, ale asi to bude i něčím trochu jiným. Každopádně to zásadně mění celou věc, celý ten sport a dění kolem něho.

Samozřejmě že nelze v mnoha ohledech srovnávat Kalmar a Prahu. Ve Stockholmu by nejspíš také nevěděli, kdyby šlo o konkrétní klub. Nicméně všeobecné povědomí o sportu jako takovém a konkrétně přímo o florbalu tu je prostě citelně znát. Specificky v Kalmaru se florbal v popularitě nachází hned za fotbalem, hokej tu je bída. Zájem veřejnosti je samozřejmě úzce spojen se zájmem místních médií. Ano, i mně zvonil mobil den potom, co jsem přijel, abych do místních novin zmínil pár vět o mých prvních dojmech a samozřejmě se ptali i na spojitost s Filipem Formanem – i v novinách si pamatovali na to podzimní šílenství. Člověk se pak nemůže divit, že udělají instantní sbírku (i přesto, že neměla žádnou šanci na úspěch), když mají 10 výher v řadě, byla zde prostě mánie – troufám si říct, že v našem stále malém sportu srovnatelná s tím, že v Americe při play off nosí dresy i prodavačky. O tom ten sport přeci je!

Martin Forman na lavičce švédského superligového celku FBC Kalmarsund. Foto: Albin Skur, Simon Melchert

Zápas je svátek, SSL začíná

Někdy po úterním tréninku přišel Albin (Albin Skur z mediálního oddělení) a říká: „Počítám s tebou v pátek u mě na SSL premiar, Viktor (hlavní trenér Viktor Gustavsson) je taky in.“

„Jakože koukat na předehrávku Sirius – Djurgården?,“ ptám se. Načež Viktor odvětil: „No není to nic moc, ale je to první zápas!” 

Nepamatuju si, že by mě například Adam Růžek zval na nějaký šlágr Superligy se kouknout k němu domu. O prvním zápase se celkem hodně mluvilo a celkově i o startu SSL. Obecně to pro mě bylo něco nového. SSL je top soutěž, ale do té doby jsem o ní ještě nepřemýšlel jako nad NHL.

Všechna pozornost byla upřena na první domácí zápas – jednak to bylo spojené s přítomností publika po velmi dlouhé době, ale zároveň tak nějak celkově. V kanceláři se řešilo kolik je prodaných lístků, v předvečer už bylo ve V.I.P. prostřeno a když během pátečního posledního tréninku zkoušeli v hale nová nástupová videa, tak mi začala docházet ta důležitost samotného okamžiku.

Ale úplně nejvíc byl moment, kdy ke mě přišel Patrik (sportovní manažer Patrik Bäck), který tam běhal a osobně připravoval arénu do pozdních večerních hodin na velký start a říká: „Jsem nervózní.” 

„Z čeho?,“ ptám se ho.

„No první zápas, potřebujem vyhrát!”

Snažil jsem se zakrýt, že tolik nervózní nejsem a říkám: „OK boss!” 

„SSL je top soutěž, ale do té doby jsem o ní ještě nepřemýšlel jako nad NHL,“ říká Martin Forman z FBC Kalmarsund. Foto: Albin Skur, Simon Melchert

Den zápasu

Na poslední chvíli si ještě s head coachem jedeme koupit stejné kalhoty, aby to na velký výkop nějak vypadalo. Přijíždíme na halu, šatna je nastrojená, na kluky čekají nové dresy, občerstvení a nové logo. Kapacita je stále omezená, ale očekává se 600 lidí (což je maximum). Ta hala jako taková samozřejmě nějak vypadá, ale lístky jsou pouze v mobilu, u vchodu stojí sám Patrik a další super sympatičtí lidé, kteří zde pomáhají s organizací zápasů a osobně vítají každého příchozího. Patrik má padnoucí sáčko a všichni, kdo jdou do V.I.P. mají minimálně košili. Asi to vychází všeobecně ze švédského nastavení, kde jdou lidé i do práce oblečení jako v Praze do Národního divadla, ale prostě celkově je to pro mě nezvyk.

V hale je několik možností občerstvení, lidé postávají, popíjejí káves a na ploše probíhá rozcvička. Jak už jsem poznamenal, tak samostatnou kapitolu představuje samozřejmě samotná hala – velmi nová včetně obrazovek, světel a ozvučení, to vše na té nejvyšší úrovni, takže i kdyby se nic na hřišti nedělo, tak je Vám tam dobře. Není to úplně srovnatelné, ale když jsem jako malý kluk byl poprvé v Sazka aréně, tak to pro mě byl taky zážitek. Je to to samé v menším.

Oblékám si kalhoty s páskem a triko s límečkem, řeší se, jaké si bereme boty. Kluci jsou ready v tunelu, kde probíhá poslední ladění kouřů a světel. Jdu napřed do zatměné haly a když procházím kolem mantinelu na střídačku, tak se spouští video. Doléhá na mě nervozita a mám trochu husinu. Nástupové video, kde se Kim jako hlavní hvězda noří oblečený z vody, tvrdá hudba, surové barvy, drsné moře a most se valí halou! S doznívajícím videem a za extrémně silného zvuku tlukotu srdce, který doprovází bujarý potlesk diváků se kluci volným krokem vydávají na parket. Pak už klasický line-up, který samozřejmě do tmy je trochu o něčem jiném. Upřímně jsem netušil jakou atmosféru udělá těch 600 lidí, je tam fakt dobrá akustika a myslím, že plné to bude fakt bomba.

Martin Forman udílí pokyny hráčům švédského Kalmarsundu. Foto: Albin Skur, Simon Melchert

Je to show a je na co se dívat

V Česku se často objevují otázky jako „Proč jít na Superligový zápas?” Je to těžké srovnávat, ale tady je za mě těch důvodů několik:

1) Prostě mi na tom záleží a chci vidět jak to dopadne – základ nějakého fanouškovství – velice složité podmínit a srovnávat.

2) „Jdu se tam najíst, napít a pokecat” (ve V.I.P. mají sponzoři stůl na celou sezónu a jídlo na každý zápas, takže tam je to vyloženě společenská událost).

3) Uvidím nějakou základní SHOW. Ve Státech je často kritizováno, že už je to jenom o tom. Samozřejmě tento názor částečně sdílím. Byl jsem svědkem NHL zápasů, kde by hvězda zápasu reálně nerozhodla ani utkání Kralupy – Brandýs, tempo zápasu bylo žalostné a góly hrozné. Ale co si budeme povídat, sezóna je dlouhá a je opravdu jenom malý zlomek lidí, které baví jenom onen sport jako takový. Takže je určitě potřeba mít k tomu další doprovodný program.

4) Základní úroveň všeho – občerstvení, hala, parking, pořadatelství, speaking atd.

5) Hra či jednotliví hráči (říkal jsem v úvodu, že to přeskočím, ale zmínit to musím). Souhlasím v tomto plně s Tomášem Rambouskem, že je potřeba mít něco, na co se jdu dívat. Buď florbal jako takový, góly, emoce, jednotliví hráči, góly ze vzduchu, prostě něco! Tady je toho trochu víc toho, na co se jít koukat a není to jenom celková úroveň té hry – rychlost, dovednosti atd. ale troufám si říct, že i zajímaví hráči a jejich chování. Musí tam prostě být nějaká atrakce, nějaký X faktor. Dříve to v Česku byl třeba Bedla. Možná je to ode mně osobně směšné zmiňovat, ale i já se chodil koukat na něj jako kluk a prostě byla to zábava. Samotný úspěch Tatranu mě tak netrápil, ale Bedla předváděl něco, co za mě mělo X faktor. Tady teď máme víc věcí. Vypíchnul bych – pošťuchovače Haglunda, i když jeho hra občas nestojí za nic moc, tak prostě něco dělá – strká se, dává do toho emoce atd., samozřejmě Kima, kterej je v některých dovednostech nejlepší na světě a určitě i Filipa Langera, který jej novým mezinárodním kořením do tohohle týmu.

Závěrem snad jen uvedu řeč kluka obsluhujícího v restauraci v místní Padel aréně (sport padel spor tady představuje naprostou mánii, jedná se o něco mezi squashem a tenisem) den po zápase:

Kluk: „Tak co zápas?

Já: „Hele upřímně slabý no.”

Kluk: „Já vim já tam byl, seděl jsem přímo za Vámi a bylo to slabý.”

Tak to prostě tady je. Jako se na vsi v Česku řeší v hospodě nedělní šlágr okresního přeboru, tak tady se obdobně řeší florbal. Byl by to sen toto přenést i ve zmenšené formě do Česka. Protože, co lidi zajímá, do toho dávají energii a samozřejmě i peníze a čas. Je to začarovaný kruh, který je potřeba roztočit a samo se to nestane. Pak s tím přichází i pozornost médií, přenesená zodpovědnost a tom to celé je.

Toť asi všechno za prozatímní postřehy odjinud a florbalu zdar!

Autor: Martin Forman