Brankářský styl se u jednotlivých gólmanů odvíjí od jejich kondičních a somatických předpokladů. Někdo je aktivní v celém prostoru velkého brankoviště, někdo využívá své tělesné dispozice k chytání jen u toho malého. Podle kondičních a tělesných dispozic se gólmani dělí na 3 typy. Který z nich upřednostňují současní trenéři národního týmu?
Brankář během svého výkonu (přesuny, pohyb částmi těla, skoky, výhozy…) neprovádí na rozdíl od hráčů lokomoční pohyby, ale i on musí být během utkání v dobré kondici, neboť s únavou organismu se snižuje jak rychlost reakce, tak i pohybu.
U brankářů, jak uvádí metodička Mezinárodní florbalové federace Aniina Paavilainen, je „důraz kladen na psychomotorické schopnosti jako vědomé ovládání pohybového ústrojí, rychlost reakce, svalovou vytrvalost ve spolupráci s aerobní vytrvalostí a koordinaci oko-ruka“.
Rozdělení dle potřeb
Důležité je uvést, že kondiční potřeby pro chytání se odvíjejí u jednotlivých brankářů od osobního pojmutí brankářského stylu (symbióza taktiky a techniky), kdy je můžeme rozdělit do tří základních skupin dle somatických a kondičních předpokladů:
1. Existuje skupina brankářů, kteří mají chytání založené velmi kondičně, obvykle to souvisí s jejich somatickými předpoklady. Bývají to brankáři menšího vzrůstu, kteří dohánějí menší plochu svého těla radikálním zmenšováním střeleckého úhlu, rychlými přesuny a pohybem po celém prostoru velkého brankoviště. Jejich kondiční připravenost odpovídá hráčům v poli.
2. Druhý typ brankářů lze charakterizovat jako nepropustné zdi, které díky své tělesné stavbě zabírají velký prostor v brance, vyčkávají u malého brankoviště v základním postoji a nemají potřebu vykonávat tolik pohybů trupem či dolními končetinami. Pokud použijeme Sheldonovu typologií tělesné stavby člověka, tak se jedná nejčastěji o endomorfy, čili jedince se sklonem k ukládání tuku.
3. Posledním typem je kombinace předchozích dvou, kdy má brankář možnost využít jak své somatické předpoklady, tak je na takové kondiční úrovni, aby pouze nevyčkával u brankové čáry.
Jak vnímají výše uvedené rozdělení reprezentační trenéři mužů a žen?
Tomáš Trnavský, reprezentační trenér mužů
„Je těžké říci, jaký brankář z těchto skupin je ideální. Hodně také záleží na stylu hry týmu, za kterým chytá. Pokud budu aktivním gólmanem a můj tým bude hrát staženou obranu, založenou na blocích kolem brankoviště, má aktivita se nemůže využít. A naopak aktivní hra týmu asi nevyužije gólmana, který je zalezlý na malém brankovišti a nepomáhá s obranou svým čtením hry a vyjížděním ke snižování střeleckého úhlu.“
Karolína Šatalíková, reprezentační trenérka žen
„Během své trenérské praxe jsem se setkala se všemi uvedenými typy brankářek. Nejlepší je určitě třetí skupina, v níž se mísí dobré somatické předpoklady s aktivitou a dobrou kondicí. Z této skupiny se nejvíc profilují brankářské jedničky a opory týmu. Jejich výhodou je, že energii, kterou ty menší brankářky musejí vynaložit na pohyb, mohou ušetřit, a o to více se mohou soustředit na hru a na řešení situací. Současně také působí na soupeřky klidně a sebevědomě, což někdy může rozhodit jejich střelkyně.
Druhou skupinou brankářek, které také preferuji, jsou brankářky, které jsou založené kondičně. Ty se dokážou díky své pohyblivosti vyrovnat s výškovým hendikepem. Zároveň jsou velmi aktivní i za hranicí malého brankoviště, takže pomáhají týmu sbírat míčky, které probíhají okolo branky. Jsou také často na nohou a nebojí se chodit do vysokých míčků, směřujících do velkého brankoviště. To jsou činnosti, které po všech brankářkách vyžaduji a tento typ brankářek je většinou provádí nejlépe.
Pokud mám možnost výběru, dávám přednost předchozím dvěma typům brankářek. Od gólmanek vyžaduji aktivitu a s pouhým chytáním v malém brankovišti bych určitě nebyla spokojená.“
Autor: Jakub Koráb
