Petri Kettunen skončil na pozici hlavního trenéra české reprezentace, jeho nástupcem je Jaroslav Berka se svým realizačním týmem. Finský trenér poskytl webu Florbal.cz rozhovor, ve kterém odkrývá další zákoutí bronzového úspěchu a také fakt, že chtěl pokračovat do šampionátu v příštím roce. Současně také odhaluje svou budoucnost.
Váš status na Facebooku vypadá tak, že jste se rozhodl opustit florbal jako trenér. Je to něco, co můžete potvrdit?
„Ano, je to od teď pravda. Myslel jsem si a přál jsem si, ať tento okamžik nastane v listopadu 2022, ale nyní to přišlo o něco málo dříve. Když bylo Mistrovství světa 2020 odloženo v září roku 2020, tak náš trenérský štáb informoval Český florbal a nabídl mu možnost pokračování do Mistrovství světa 2022 v Curychu, nicméně Český florbal byl již tehdy připraven s námi nepokračovat, po šampionátu v Helsinkách v roce 2021. Český florbal chtěl změnu na trenérském postu nyní a samozřejmě, že má všechny možnosti k tomu, aby tak učinil.
V této chvíli nemám v blízké budoucnosti blízko k žádné trenérské práci. Ve florbalovém světě je pro mě jen několik málo zajímavých pozic, a tyto pozice nyní nejsou volné. Nikdo neví, co se případně může stát v budoucnu. Pokud by přišly zajímavé příležitosti a takové příležitosti, které by znamenaly velkou výzvu, tak je zvážím. Aktivně ale nic nehledám.“
Po všem, co se za poslední dva roky v národním týmu mužů událo, tak nyní odcházíte s bronzem na krku a jako hrdina, stejně tak, jako Váš trenérský štáb. Jak moc to pro Vás znamená?
„Netrénuji kvůli medailím. Trénuji kvůli tomu, protože miluju tento sport a trénování samotné. Samozřejmě jsem šťastný i za hráče z toho, jakou práci a úsilí vyvinuli společně s námi. Moje vášeň pro trenérství je opravdu velká a emoce jsou hluboké a velmi reálné poté, čím vším jsme společně museli projít.
Jsem za to ale vděčný. Vyhrát medaili na světovém šampionátu je krásný dárek pro celý tým a je to něco, co nám nikdy nikdo nemůže vzít. Trénováním v našem národním týmu není one man show. Úsilí, podpora a hluboká důvěra v sebe navzájem, které se mi od Aksu Ahtiainenena a Kara Kuussariho dostalo, pro mě byla unikátní a nikdy jim nebudu moci dostatečně poděkovat.
Vytvořili jsme skvělý tým, navíc výborný realizační tým a pracovali tak, jak by staří přátelé normálně měli. Také spolupráce s našimi fyzioterapeuty a manažerem týmu Hlavičkou byla na vysoké úrovni tak, jako se sluší na mezinárodní úrovni.
Nejvíce vděčný jsem ale za tu cestu a proces vývoje, kterým jsme s našimi mladíky prošli za poslední dva roky. Udělali jsme velký krok směrem ke světové špičce a hráči se mnohé naučili. Nyní jsou připraveni bojovat o zlato na světovém šampionátu, které není tak daleko k tomu, aby nešlo vyhrát.“
Vyhrál jste zlaté medaile s Finskem, nyní jste bronzový s českým národním týmem. Porovnal byste nějak tyto úspěchy?
„Je nemožné odpovědět. Je to jako porovnávat mezi sebou vlastní děti, které je pro Vás důležitější nebo dražší. Absolutně irelevantní. Vyhrál jsem zlatou medaili na hlavním turnaji Mezinárodní florbalové federace jako hráč, jako asistent trenéra a jako hlavní trenér. Všechny tyto momenty jsou pro mě velmi speciální. Totéž platí pro bronz s českým národním týmem. Všichni po zápase o bronz zmiňují, jak moc emotivní to pro mě bylo. Když se to stalo, když jsme vyhráli, tak se ta „velká věc“ skutečně stala, to pro mě bylo velmi relevantní. Jsem šťastný a vděčný, tak to je.“
Je Vám 51 let, živíte se jako profesionální trenér, rozhodl jste se odložit nástup do nové práce ve Finsku. Je působení ve sportovním centru v Eerikkilä to, co bude následovat?„
Celá ta „Kauza Eerikkilä“ je opravdu divná a nerozumím tomu, proč se k lidem nedostává ta správná informace. Takže, v Eerikkilä jsem pracoval pouze tři měsíce během roku 2020, a to mezi srpnem a říjnem. Protože se Mistrovství světa 2020 v září 2020 přesunulo, tak jsem pozastavil svou práci v Eerikkilä a soustředil se na český národní tým a na to, jaká bude naše cesta v Helsinkách. Také je to důvod, proč bychom chtěli s asistenty Ahtiainenenem a Kuussaarim pokračovat do světového šampionátu ve Švýcarsku v roce 2022. Ale věci jsou nyní jiné.
V srpnu 2021 jsem se vrátil ke své původní pozici v rámci Eastern Finland Sport Institute, který se nachází v Joensuu a kde jsem již pracoval mnoho let předtím. Jsem manažerem a učitelem v rámci profesionálního trenérského vzdělávání, přičemž zde se mohu setkávat a pracovat s novými trenéry z různých sportů. Musím říct, že práce s nimi mě opravdu baví. Rovněž jsem také zodpovědný za provoz tréninkového centra našeho sportovního institutu, kde provádíme fyzické testy pro atlety a také obecně pro lidi, kteří se zajímají o svou kondici. V tomto institutu ale také pracuji na částečný úvazek, takže nyní, když už nejsem zodpovědný za český národní tým, tak budu mít mnohem více volného času ve svém životě. Po 35 intenzivních letech ve florbale to bude něco nového. Co se týče toho, jak by mohla vypadat moje budoucnost, tak jak říká James Bond: „Nikdy neříkej nikdy.“
Autor: Michal Dannhofer
To, že mladíci vybojovali na MS bronz a že jsou v blízké době možná připraveni na zlato (kéž by), není zásluha Kettunena. Je to zásluha p. Jakoubka, Berky a oddílových trenérů, že je to naučili a že jsou fakt dobří a nadějní. Kettunenova zásluha je jedině v tom, že to riskl a vzal je tam, toť vše. To, že to byl z jeho strany zoufalý krok, protože nevěděl kudy-kam, všichni věděli, a že stáli za ním všichni svatí, že mu to vyšlo, to si také myslím. Kdyby ti kluci nehráli hlavně za sebe, a ne za Kettunena, tak to mohlo dopadnout mnohem hůř. Neodstoupil sám, byl nucen odejít. A to jsem si chvilku myslel, že konečně ukázal nějaký charakter a že sám odstoupil. Žel ne, takže i kdybych chtěl, nemůžu na něj změnit názor, že to nebyl rovný chlap s charakterem.
Takovéhle nešťastné paušalizování buď svědčí o A) subjektivní tendenčnosti někomu neprávem přilepšovat (Jakoubek a Berka, přitom se současným realizačním týmem na MS neměli vůbec nic společného) nebo naopak někomu ubližovat (Ketunen a jeho realizační tým, kde se sluší min. poděkovat) nebo B) neznalosti nebo neschopnosti situaci zanalyzovat podrobněji. Jediné s čím se dá souhlasit je odvedená kvalitní práce oddílových trenérů a hlavně, na co jste úplně zapomněl, tak samotných hráčů! Tam patří největší dík…