Kouč Vítkovic Martiník: Vymlouvat se nebudu. Selhali jsme, dostali tvrdý direkt, ale za rok jsme hladoví zpátky

Minulou neděli jeho týmu skončila sezona, skončila doba jeho kralování českému ženskému florbalu. Nejen hlavní trenér žen Vítkovic Tomáš Martiník se musel smířit s porážkou svého týmu v semifinále Extraligy žen, kde Vítkovice podlehly 0:4 na zápasy FBC Ostrava. Přinášíme obsáhlý rozhovor se zkušeným stratégem.

Pane trenére, éra Vítkovic na trůnu českého ženského florbalu skončila. Jaká byla?
„Ano, je nesporným faktem, že letos titul nezískáme. Musíme se s tím smířit, otřepat se z tohoto velkého zklamání, vyhodnotit si každý u sebe, co více jsem mohla a měla pro úspěch týmu udělat, včetně samozřejmě i nás v realizačním týmu. Odpočinout si, vyčistit hlavu a naskočit do další sezóny připraveni vrátit Vítkovice na trůn.

Jsem rád a hrdý na tým, jakým způsobem jsme se v poslední době prezentovali a kolik jsme toho dokázali. Éra to byla příjemná, plná velkých vítězství, velkých zápasů, nezapomenutelných zážitků. A také letošní sezóna, ač tedy nakonec neskončila úspěšně, byla protkána dílčími úspěchy. Samozřejmě, v kontextu nepostupu do Superfinále, je vítězství v Poháru Českého florbalu a ovládnutá základní část slabou útěchou, ale i v nich jsme dokázali své konkurenty porážet a dokazovat naší velkou florbalovou sílu.

Velká škoda dvou po sobě jdoucích zrušených Champions Cupů, tento neuskutečněný sen si zahrát s těmi nejlepšími, byl pro mnohé velkým zásahem do psychiky a částečně se asi odrazil i do ideálního nastavení pro play off.

Beru to tak, že něco velkého sice skončilo, ale už teď se něco dalšího úspěšného začíná rodit.“

O její ukončení se postaraly florbalistky FBC Ostrava, které Vítkovice porazily poměrem 4:0 na zápasy. Umíte nyní již určit jeden hlavní důvod porážky?
„Tak vzhledem k tomu, že série skončila 4:0, není žádný důvod, jakkoliv polemizovat nad tím, jestli to byla náhoda nebo snad nezasloužené a podobně. Soupeř zvládl všechny první 4 zápasy vyhrát, sérii nerozhodla nějaká šmudla v 6. -7. zápase, takže z tohoto pohledu naprosto zaslouženě postoupil.

Určit jeden hlavní důvod, proč jsme letos semifinále nezvládli není momentálně jednoduché, těch dílčích důvodů najdeme asi více. Ale co se komplexně celé série týče, tak jsme v každém jednotlivém zápase nezvládli nějakou dílčí herní činnost, která nás stála vítězství. Soupeřky toho vždy dokázaly využít ve svůj prospěch a ač herní průběh zápasů vypadal, jak vypadal, vítězství šla za nimi.“

V prvních dvou utkáních na Dubině vsadilo FBC na absolutní defenzívu, podpořenou maximalizací užitku útočné činnosti. Je to něco, co Vítkovice překvapilo? S ohledem na to, že nejvíce daly v sérii 4 branky, což je relativně hodně málo.
„Já bych řekl, že FBC vsadilo na hlubokou defenzívu ve všech zápasech, nezaznamenal jsem v průběhu série nějakou výraznou změnu jejich herní organizace. A logicky, v momentě, kdy to přinášelo výsledkový úspěch, nebyl důvod na tom nic měnit, ba naopak.

My jsme očekávali, že soupeř vsadí na podobný způsob hry, během sezóny se ve vzájemných zápasech k podobné herní organizaci uchyloval, takže žádné velké překvapení to nebylo. Z mého pohledu, ve jménu úspěchu sázka na jednoduchost a účelnost, možná v něčem i riskantní, ale vyšla. Kompaktní stažený blok, bloky, sázka na výkon brankářky, brejky, schopnost individualit uhrát v útoku 1 na 1.

My jsme vsadili na naši sílu, na naše zbraně, které nás zdobí a přinášely úspěch. Věřili jsme, že jsme schopni naší ofenzívou soupeře přehrát, že budeme střelecky efektivní, že naší aktivitou soupeře donutíme k chybám a budeme schopni je využívat v náš prospěch.

Bohužel jsme v tomhle fatálně selhali, v prvních dvou zápasech jednoznačně a v tom posledním vlastně taky, i když tam už to nebylo tak do nebe volající. Herní obraz byl ve všech zápasech poměrně slušný, dokázali jsme soupeře přehrávat, vytvářet si šance a velmi dobré střelecké situace, bohužel bez efektu. V zápasech na ČPP Aréně jsme se rozhodli trošku ubrat na aktivitě, nechat soupeře více tvořit, taky si počkat si na chybu, což jistým způsobem vyšlo, ale jak už jsem řekl, selhali jsme zase jinak. Nekvalitní střelba, hlavně z první, malý důraz a šikovnost v soupeřově brankovišti, neuhrané protiútoky a brejkové situace, menší úspěšnost přesilovek a podobně.“

Vy sám jste zmínil, že po sérii 70 výher měla porážka v úvodním zápase série větší důsledky, než jste předpokládali v realizačním týmu. Dá se říct, že paradoxně rozhodla sérii?
„Problémem bylo, že každým dalším a dalším natahováním vítězné série jsme si na sebe pletli větší a větší bič. Bylo totiž jasné, že jednou to prostě nedopadne, že to nemůže trvat donekonečna. No a nakonec nás to potkalo v nejméně vhodný moment. Řekl bych to tak, že první porážka námi jenom lehce otřásla, možná nám vzala vítr z plachet, ale nebyl to zásadní moment v sérii. Ten asi přišel po druhém zápase, kdy jsme na porážku nedokázali vítězně odpovědět, a hlavně jsme prohráli pro nás tím nejblbějším možným způsobem, 0:1.

Pro nás absolutně netypickým, pro mnohé skoro nemyslitelným. Nicméně stalo se, a hlavně do ofenzívy nám to výrazně svázalo ruce.

Není jednoduché po 70 vítězných zápasech prohrát… Poprvé, podruhé, natož potřetí. Kdo z nás to zná, moc nás určitě není. Na to se nepřipravíte, to musíte nejprve prožít a teprve potom rozdávat rozumy.“

Jak tým reagoval v týdnu mezi oběma semifinálovými víkendy? Byl odhodlaný se o Superfinále ještě porvat?
„Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že po prvním víkendu bylo všechno úplně normální a v pohodě. Nebylo, ale zase jsme se snažili nezmatkovat a v klidu se připravit na další víkend. Jak už jsem zmínil, upravili jsme lehce herní strategií, zkusili jsme zahýbat se složením formací, ale hlavně jsme stále věřili naší hře a tomu, že prolomíme střelecké trápení. Tým byl jednoznačně odhodlaný sérii zlomit a před druhým víkendem byla hra o Superfinále rozhodně ještě hodně otevřená.“

Do třetího zápasu série jste vstoupili velmi dobře a vedli 2:0, jenže pak přišlo 121 sekund hrůzy a zápas jste ztratili. Za mě se série zlomila právě tady. Co se v průběhu oněch dvou minut s Vítkovicemi stalo?
„Od začátku třetího zápasu bylo znát, že jsme zpátky a o Superfinále se chceme rvát co to půjde.

Dominantní hra, prolomení střeleckého trápení, hromada herní energie. Co se s týmem stalo v první desetiminutovce druhé třetiny, a hlavně během těch dvou minut, to je mi vcelku záhadou, ale prostě jsme postupně neuhráli několik herních situací. Podcenění situace na míčku, nesoustředěnost po buly a střela z dálky, neuhraný souboj 1 na 1 v obranném pásmu, neuhraná útočná standartka z gólové pozice s následným brejkem, chyba v útočné kombinaci s dalším brejkem a gólem. A nakonec sedmý gól v závěru třetiny po námazu v rozehrávce. Nechápu, nerozumím tomu.

Do té doby nic nenasvědčovalo tomu, že něco podobného může nastat, tým byl soustředěný a hru měl celkem pod kontrolou. Ano, toto byl asi ten definitivní direkt na naši bradu, tady se asi celá série nakonec rozhodla.“

V závěru druhé třetiny dokonce padla červená karta pro Vítkovice, což je něco, co je velmi atypické. Chtěl byste situaci komentovat?
„Asi není moc co komentovat, červená karta naprosto v pořádku. Neadekvátní reakce naší hráčky na vzniklou situaci, frustrace, nedomyšlené jednání ve snaze „bránit“ spoluhráčku a potrestat iniciátorku vzájemné roztržky. Vzhledem ke stavu utkání a rozpoložení týmu možná pochopitelné, ale neakceptovatelné. Tato červená karta samozřejmě ovlivnila nejen konec toho zápasu, ale následně i zápas další.“

Každopádně nástup do čtvrtého zápasu byl opět od Vítkovic velmi pozitivní. Energie tedy týmu asi nechyběla?
„Nechyběla a nikdo si snad ani nemohl myslet, že bychom to vzdali. Odhodlání sérii zlomit bylo velké, byli jsme sice v rohu u zdi, ale všichni jsme měli v hlavě to, že Vítkovice se nikdy nevzdávají, a že umíme „vstávat z mrtvých.“ A že to ví i soupeři a budou to mít v hlavě taky. Tým se semkl a ač rozhodně nebyl v ideálním zdravotním stavu, šel si pro svou šanci se vztyčenou hlavou a vírou v úspěch.

Ve čtvrtém zápase jsme mnoho věcí udělali dobře, šli jsme si za vítězstvím tím správným způsobem, v dané situaci asi tím nejlepším možným. Ač se zápas znovu nevyvíjel úplně ideálně, udrželi jsme se hlavami v zápase a dokázali ho silou naší vůle a umu dostat až do nájezdů. Samotná penaltová série pak svým průběhem jenom dokreslila fakt, že letos nám to prostě asi už nebylo souzeno.“

Ve florbalovém prostředí jsem slyšel od několika osob názor, že největším problémem všech loňských superfinalistů je vlastně fakt, že fungují dvě sezony v řadě. Mohlo si i toto vybrat svou daň?
„Podobný názor jsem slyšel také, krátce jsem si o něm i zadebatoval. Možná na tom může být i kus pravdy, loňská sezóna byl jeden velký nestandard a až skoro nesmysl. Já se přikláním k tomu, že ta malá pauza mezi sezónami měla na hráčky větší vliv spíše po psychické stránce než po té fyzické. Že si prostě neodpočinuly od stereotypu řízených tréninků, neustále potřeby soustředěnosti a poslušnosti.

Ten loňský měsíc volna před Superfinále navíc, ten teď určitě hlavám odpočinutějších hráček prospívá.“

Prakticky tři utkání jste odehráli na dvě formace, měli jste množství zraněných hráček. Ve čtvrtém zápase Vám nepomohlo ani šest nájezdových mečbolů. Je to sice klišé, ale není to také trochu tak, že se od Vítkovic odvrátilo i to pověstné štěstí, které tak trochu potřebuje každý úspěšný tým?
„Žádné výmluvy ode mě neuslyšíte, nemám to ve zvyku, vymlouvají se děti a slaboši.

Co se týče zranění hráček, ano byly a nebylo jich málo. Ale velké týmy dělá i to, že musí být schopné si s tím poradit, i když je to jakkoliv složité. A když to nedokáže, nemá právo na velká vítězství. A my to tentokrát dostatečně nedokázali. Nebylo naším plánem hrát sérii na dvě formace. Naše předchozí tituly, i celá ta vítězná šňůra, byla úspěšná taky tím, že jsme byli schopni mít sílu tří pětek. Bohužel se nám letos vlivem absencí, ale i jiných příčin, nepodařilo mít v rozhodné chvíli funkční 3. pětku.

A to ani ne tak, že by jednotlivé hráčky nebyly individuálně kvalitní, ale prostě to do sebe herně ideálně nezapadalo podle našich potřeb. A to nás nutilo k rozhodování, hrát buď na dvě nejsilnější formace anebo hrát na tři pětky, ale s nutností to více rozmělnit. Zkusili jsme oboje, částečně to zabralo v obou případech, nicméně ve výsledku to nakonec nevyšlo a sérii jsme nezvládli.

A co se týče těch nájezdových mečbolů? Já se držím teorie a sportovní život mi dává v tomto často za pravdu, že každý, kdo je v úzkých a je už téměř odsouzen k porážce, chtě nechtě vždycky dostane nějakou malou či větší šanci na zvrat. Problém je, že většinou jenom jednu. A tu buď využije a nastartuje se třeba i k obratu, nebo nevyužije a pak si to „vyžere“ o to bolestnějším způsobem. A tak nějak bych těch 6 nájezdových mečbolů okomentoval.“

Říká se, že po bitvě je každý generál, ale tato otázka se nabízí a asi by měla zaznít: Nebyla volba FBC chybou?
„A jsme u toho, volba soupeřů, fenomén play off.

Pro tým jako jsme my, opakovaná a už unavující možnost, ale hlavně nutnost někoho zvolit. Motivace navíc pro zvolený klub a čekání na to, až si tím jednou nabijeme hubu. Volili jsme ze dvou týmů, které dle mě mají podobnou herní kvalitu, a jednoznačně vysokou herní kvalitu, tak proč hned mluvit o chybě.

Cítím to tak, že by bylo i necitlivou urážkou týmu Střešovic, kdybych i vzhledem k tomu, jak se vyvíjí druhá série, kdy momentálně Chodov otočil na 3:2, teď začal naštvaně říkat, měli jsme ukázat na Střešovice, ty bychom určitě přejeli. Kde kdo bere tu jistotu.

Copak někoho z veřejnosti, ale i z odborné veřejnosti, před semifinále vůbec jenom napadlo, že to může dopadnout, tak jak to dopadlo. Nikoho takového jsem nezaznamenal. A ono se ukázalo, že všechno je možné, a je pro florbal jenom dobře, že nic v něm není předem vyhrané či prohrané. A to říkám i s vědomím, že to potkalo zrovna náš tým a rozhodně z toho nemám žádnou radost.

Věřili jsme si na všechny tři týmy v semifinále, rozhodli jsme se pro FBC, bohužel to tentokrát nevyšlo. A ač jsem přesvědčený, že bylo v naších silách semifinále zvládnout a otočit v jakémkoliv momentu série, soupeřky předvedly svou kvalitu i velkou obětavost a do Superfinále nás nepustily.“

Jak dál? Je jasné, že Vítkovice věrné svému přístupu zkusí sestavit opět co nejsilnější tým. Nemůže to nakonec být nejsilnější motivace, vrátit se na opuštěný trůn?
„Co se stalo, stalo se a my půjdeme rozhodně dál, věrni svým nejen sportovním hodnotám.

Pokusíme se znovu sestavit co nejsilnější možný tým, nicméně, co to v praxi znamená, nejsilnější tým? Za sebe bych chtěl tým talentovaných hráček, pracovitých, hladových po úspěchu a zároveň pozitivně naladěných na týmovou práci a sdílením společného času tím co nás všechny neskutečně baví. A je jedno, jestli jsou to mladé, „staré“, Ostravačky nebo pár hráček z ciziny.

Jsem si jistý, že teď rozhodně ještě nenastal čas k myšlenkám o nějakém překotném „střídání stráží“ v ženské extralize. Letos extraliga vyvrcholí bez nás, bude nový šampión a je třeba mu k tomu pogratulovat.

Ale za rok jsme tu zase, věřím že silní, obrovsky namotivováni a znovu s těmi nejvyššími cíli.“

Autor: Michal Dannhofer