Když měl ukázat na svého pomocníka, dost možná vytáhl Lukáš Procházka pro reprezentaci žen eso z rukávu a florbalového odpočinku. Zkušená finská trenérka Kati Eteläpää úspěšně působila ve Finsku a Švýcarsku, a také u reprezentací obou zemí. Nyní je plná energie pro českou výzvu a říká, že úspěšný tým stojí na otevřené komunikaci a důvěře.
Kati, jaká byla Vaše první myšlenka, když Vás Lukáš Procházka oslovil s nabídkou stát se součástí českého národního týmu?
„Samozřejmě jsem byla překvapená, protože jsem si nikdy nedokázala představit, že bych dostala takovou možnost nebo příležitost. Ale má první myšlenka byla, že se cítím velmi poctěna a že je to úžasná příležitost pracovat se skvělým týmem.“
Jak byste popsala svou florbalovou trenérskou filosofii? Jaký je hlavní faktor pro vytvoření úspěšného týmu?
„Snažím se ke trénováním přistupovat lidskou cestou, která je zaměřena na jedince. Je pro mě důležité znát mé hráčky, vědět, jaké mají osobnosti, co si myslí a cítí a jejich myšlenky o hře samotné. Snažím se jim pomoci najít jejich silné stránky, a to nejen na hřišti, ale také mimo něj. Za účelem vytvoření úspěšného týmu je nezbytná otevřená komunikace a důvěra mezi všemi jednotlivými členy týmu. Musíme k tomu přidat také fakt, že pokud hráčka má doručit svůj maximální výkon, je nutné mít balanc ve všech svých životních aspektech, nikoliv pouze u florbalu.“
Jaký je největší rozdíl mezi tvorbou týmu pro světový šampionát a pro běžnou sezonu?
„Nemáme tolik času, který spolu strávíme jako tým. Myslím si, že to je ten největší rozdíl. Musíte být schopní tým naučit ve velmi krátké době, jak spolupracovat a věřit jeden druhému.“
Máte ohromující track record, co Vás přimělo k návratu poté, co jste v roce 2021 ohlásila konec kariéry?
„Florbal byl obrovskou součástí mého života po velmi dlouhou dobu. Chyběl mi ten týmový pocit, spojený s interakcí s hráčkami a s ostatními trenéry. Ale mým „midchangerem“ byl skutečně Lukáš a možnost pracovat s mladým a talentovaným týmem.“
Žijete ve Švýcarsku, hrálo to nějakou roli? Například, že můžete snadno autem jezidt na zápasy a za hráčkami?
„Já ale auto nemám. (směje se) Ale přirozeně, Švýcarsko je malá země, takže je snadné chodit na zápasy a sledovat hráčky. Je to jednodušší v tomto smyslu. Mým cílem je navštěvovat Prahu, jak nejvíce to bude možné, abych se naučila více o zemi a mentalitě zdejších lidí. Pokud budu mít dostatek času, pokusím se najít si jazykový kurz, ve kterém bych se naučila pár základů českého jazyka.“
Se sbírkou tolika medailí, co považujete za svou největší trenérský úspěch během kariéry?
„To je těžká otázka a musím o ní velmi pečlivě přemýšlet. Samozřejmě, že je skvělý pocit vyhrát titul a nikdy nezapomenete ten pocit, když se vyplatí všechna ta velká dřina. Mistrovství světa juniorek v roce 2012 za Švýcarsko bylo jedním z těch nejvíce emotivních momentů v mé kariéře, protože jsme dosáhli mnohem více, než jsme tehdy čekali a tým po mentální stránce neskutečně vyrostl v průběhu turnaje. Ale především musím říci, že se mi pouze díky florbalu poštěstilo potkat mnoho skvělých lidí, přičemž někteří jsou stále mými nejlepšími přáteli, a to je něco, co nemůžete měřit žádným titulem.“
Česká ženská reprezentace od roku 2012 nezískala žádnou medaili. Máte svůj profesionální názor na to, proč?
„Opravdu těžká otázka, protože jsem nebyla na lavičce, nebyla jsem přítomna na trénincích ani na utkáních. Existuje opravdu mnoho věcí, které mohou hrát roli a mít vliv na konečný výsledek. Raději bych se soustředila na budoucnost a udělala s týmem vše proto, aby dosáhl našeho cíle. Tým má všechno, co potřebuje k tomu, aby byl úspěšný. Jak bychom my Finové řekli, nyní je čas obléct si montérky a snít o velkých věcech.“
Autor: Michal Dannhofer
