Už dvakrát stála na lavičce v zápase švédské ženské Superligy, na svůj debut čeká. Jméno Novy Vlasak zní na první pohled povědomě, a to nejen díky vynikajícímu českému hokejistovi Tomášovi Vlasákovi. Devatenáctiletá brankářka a spoluhráčka Vanessy Rebeccy Keprtové z Rönnby je na svůj český původ patřičně hrdá, pravidelně tráví navíc čas přímo v České republice.
Novo, Tvé příjmení bude znít lidem v České republice povědomě a já už vím o Tvém českém původu. Popsala bys to, prosím?
„Co se původu týče, tak jsem poloviční Češka. Babička s dědečkem z otcovy strany pochází z České republiky, ale přestěhovali se do Švédska, když měli zhruba 20 let. Dnes máme letní dům asi hodinu cesty od Prahy, který navštěvujeme zhruba jednou ročně, především proto, abychom si užili teplejší počasí a jedli to nejlepší jídlo.”
Cítíš na sobě, že jsi v nějakém vztahu s Českou republikou? Jak se cítíš během mezinárodních zápasů, fandíš České republice?
„Samozřejmě. Jsem hrdá na své kořeny. Během mezinárodních událostí fandím především Švédsku, ale Česko je něco jako Tvůj mladší sourozenec, pokud nemůžeš vyhrát, tak oni to dokáží.”
Během léta přišla do Rönnby Vanessa Rebecca Keprtová. Už jste měly čas spolu probírat nějaká témata, která souvisí s Českou republikou a vzájemně se trochu poznat?
„Bohužel, zatím jsme spolu příliš nemluvily. Jsem trochu stydlivá, ale určitě bych s ní ráda komunikovala o něco více.”
Proč ses vlastně rozhodla hrát florbal a stát se brankářkou?
„Všechno to začalo zhruba tehdy, když mi bylo 8 let a rodiče mě nechali na prvním tréninku, tehdy jsem si pouze myslela, že to bude jen legrace. Ale vydržela jsem a postupně rostla také má vášeň pro tento sport. Prostě miluju to rychlé tempo a všechnu taktiku za tím vším. Samozřejmě také tým, vyhrát společně, to je něco speciálního.
Jak jsem se stala brankářkou, to je docela jiný příběh. Jako brankářka jsem začala někdy na podzim v roce 2014 a zhruba v roce 2016 jsem začala chytat a trénovat v týmu, který byl ročníkově o rok starší, protože jejich brankářka byla zraněná. V té době jsem to měla zhruba 50 na 50 s hraním v poli a jako brankářka. V lednu 2017 skončil můj tým druhý na Gothia Cupu a tento turnaj jsem celý odchytala, střídala jsem se ještě s další gólmankou. Poté jsem už byla povolávána na zápasy pouze jako gólmanka, takže na jaře 2017, kdy jsem trénovala ještě jako obojí, takže jak gólmanka, tak hráčka, tam mi to přišlo zbytečné, proto jsem se rozhodla vsadit na pozici gólmanky a trénovat. Takže takto nějak se to rozhodnutí stalo. Trenér mi na to řekl, že když na to máš, tak na to máš, v čemž se očividně nemýlil. Mrzí mě, že jsem se vlastně nemohla rozhodnout sama, ale na konci dne to funguje.
Mou oblíbenou součástí toho, být brankářkou, je fakt, kdy vidím frustraci na tvářích soupeřek, když zneškodníte střelu, o které byly přesvědčeny, že skončí gólem. Také se mi líbí všechny ty myšlenkové hry a možnost uzavřít utkání. Chytání má všechny benefity toho, když soutěžíte sám, stejně tak, jako když jste součástí týmu.”
Rönnby má nyní pět brankářek na soupisce pro SSL. Jak vidíš svou pozici mezi nimi?
„Musím na úvod říct, že je opravdu inspirující mít tak vysokou koncentraci talentovaných a motivovaných brankářek. Přesto je to prokletím i požehnáním. Je opravdu motivující pohybovat se v prostředí, kde je tak vysoká míra soutěživosti, změní vás to v tom, že vždy chcete odevzdat to nejlepší. Ale samozřejmě, na druhé straně také bojujeme o jedno místo, což je občas obrovská mentální výzva v tom smyslu, abyste si uchovali svou sebedůvěru a vnitřní oheň. Co se týče mé pozice mezi ostatními gólmankami, tak tu je pro mě žěžké definovat, ale vím, čeho jsem schopna a vím, že tvrdá práce se vyplácí.”
Autor: Michal Dannhofer
