Vobořilová vedla Velkou Británii. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na zápasy díváte. Utkání nás proti Švédsku florbalu nepomůže

Bývalá extraligová obránkyně Veronika Vobořilová působí v posledních měsících jako trenérka ženského národního týmu Velké Británie, kde dlouhodobě žije. S týmem absolvovala také kvalifikační turnaj o účast na světovém šampionátu, po kterém poskytla Florbal.cz otevřený rozhovor. 

Veroniko, jak ses vlastně dostala do Velké Británie a k pozici hlavní trenérky tamní reprezentace žen?
„Do Británie jsem se dostala tak, že jednoho dne už jsem cítila, že potřebuji něco ve svém životě změnit. Lákalo mě zkusit si život jinde. Říkala jsem si, že na rok a uvidíme, co bude dál. A právě asi tak po roce už mi florbal začal trošku chybět. Začala jsem se zajímat, zda vůbec v této zemi něco jako florbal existuje a zda nebude třeba možnost někde chodit si zatrénovat. Dostala jsem se až k člověku jménem Dean Smith, který se pohybuje v prostředí anglického florbalu. Ten mě po určité době oslovil, že by rád obnovil ženský národní tým, který zanikl v roce 2017. Nabídku jsem docela dlouho zvažovala. Nakonec jsem si však řekla, že takové zkušenosti a taková možnost se neodmítá a šla do toho.“ (směje se)

Podobně jako téměř všechny týmy, které nemají dlouhou florbalovou historii jste si pomohli hráčkami například ze Švédska z pasem Velké Británie. Jak probíhal jejich výběr?
„Je pravda, že kdybychom měly hrát jen s hráčkami z UK, tak bychom tým asi nesestavily. V tomhle odvedl neskutečnou práci právě Dean. Ten začal hledat v soupiskách švédských ale i švýcarských týmů z nižších lig. Postupně hráčky oslovoval a ty samy potom dávaly tipy na další hráčky, které by měly zájem a mají nějaké pojítko na Velkou Británii. Takže náš tým se nakonec skládal z velké skupiny holek, které žijí ve Švédsku nebo Švýcarsku. K mé radosti máme dokonce jednu slovensky mluvící hráčku.“

Jak vlastně probíhala společná příprava?
„No, během loňského roku jsme uspořádaly jednodenní trénink v Anglii, který byl spíše zaměřený na hledání hráček, které by se mohly zapojit a s kterýma bychom mohli do budoucna počítat. Hodně holek se totiž věnuje zároveň i lednímu hokeji nebo field hokeji, ze kterého pochází většina hráček. A jelikož nás nebylo dost, tak Dean musel začít hledat mimo území UK. Takže naší první společnou akcí a zároveň přípravou byl turnaj ve Francii v říjnu minulého roku. Mezitím jsme oslovili další hráčky. Na kvalifikaci jsme tedy s jeli s části týmu, který hrál ve Francii a doplnily je nově nalezené hráčky. Tudíž vlastně naší jedinou společnou přípravou byl jeden trénink před začátkem kvalifikace.“

Odehráli jste čtyři zápasy, ovšem asi lze konstatovat, že pouze Nizozemsko bylo trochu bližší britské florbalové úrovni. V čem se ukázalo, že je lepší?
„No, je pravda, že když jsem viděla vylosování naší skupiny tak mě málem švihlo.  Byla jsem ráda, že aspoň jeden tým bude trochu bližší naší výkonnosti. Bohužel, k mámu zklamání, jsme tenhle zápas neodehrály vůbec dobře. A přestože jsme tenhle zápas prohrály nejmenším rozdílem, tak dle mého názoru to byl náš nejhorší zápas. Už od první minuty bylo vidět, že holky nejsou úplně ve své kůži. Myslím, že velkou roli hrála i nervozita. Byly jsme si vědomy, že tohle je takový jediný zápas, který by mohl být vyrovnaný. A možná právě tento fakt nám docela svazoval ruce. Velkou roli hrála určitě i naše “nesehranost.“

Zbylé tři zápasy skončily výrazným výsledkem v neprospěch Velké Británie. Co ukázaly?
„Co ukázaly? Docela těžká otázka. Ono asi záleží, z jakého úhlu podhledu se na to podíváš a co za tím chceš vidět. Výsledkově asi každý viděl, co ukázaly. To že tři týmy z TOP 10 hrají lépe než tým z opačného konce žebříčku je asi jasné. My bychom taky raději hrály s týmy, které jsou nám blíže, takže nám ty zápasy “dají více.“

Ale takhle se skupina nalosovala, a tak to prostě bylo. Jednou jsme se přihlásily, tak jsme šly hrát. Možná si někdo může říkat, proč se vůbec takové týmy jako my hlásí. Jenže někdy se prostě začít musí. A ty zkušenosti někde získat musíš. A pro mnohé týmy je tohle jediná šance. Pro mě jako pro trenéra tyhle zápasy ukázaly strašně moc. Někdy se můžeš snažit vysvětlit hráčkám, že musí dělat něco navíc, že jiné týmy jsou dál a tak dále. Ale to jsou jen kecy, dokud si to nezažiješ na vlastní kůži. Pro všechny ty holky byl každý zápas milionkrát rychlejší, techničtější než to, na co jsou zvyklé ze svých lig. A na tohle je nic jiného nepřipraví, než že ten zápas hrají. Hrát čtyři těžké zápasy během čtyř dnů. Pro mě šly už některé přes hranu svých schopnosti a možností. Ukázal se jejich charakter. A to za mě žádný trénink ani přátelské utkání nedokáže. A přesto že jsme dostaly spoustu gólů.. My jsme třeba po 30 minutách hrály s Lotyšskem 0:3, což si myslím, že pro tým jako jsme my není vůbec špatné. To, že v poslední třetině odpadneme a už není síla. Že v posledním zápase s Německem hrajeme s devíti zdravými hráči… To jsou proste zkušenosti, které jinde nezískají. Jak hráčky, tak já jako trenér.“

Dovedeme si asi představit, že silnější tým proti slabšímu natrénuje například útočnou kombinaci. Co ale například zápas Švédsko – Velká Británie přinese Velké Británii?
„Myslíš kromě posměchu? (směje se) Každopádně to není otázka pro mě. Zeptej se IFF proč si myslí, že hrát takové zápasy pomůže zviditelnit florbal jako takový. Tyhle zápasy nezajímají lidi, kteří se ve florbalu pohybují a ví, že to bude tragédie. Takže mě osobně moc nenapadá, důvod, proč si někdo myslel, že na tyhle zápasy se bude chtít někdo dívat nebo že snad země která dostane 40 a více gólů bude nadšená a bude to pro ni inspirace do další práce? Že si opravdu někdo myslel, že to pomůže florbalu??? Mě přijde někdy zvláštní, že lidé se smějí těmto týmům. Kolik prohrály že prohrály a tak dále.

Přitom každý tým dělá maximum, na co zrovna má a jaké jsou jeho schopnosti a možnosti. A upřímně, za mě florbal je jen o 4 týmech. Teď možná se zvedá Polsko a Slovensko, což je určitě super. Ale i Německo prohrálo se Švédskem 0:20. A to je v první desítce. Ukazuje to tu velkou propast mezi první čtyřkou, pak možná další dva až čtyři týmy a ten zbytek. A ty týmy začínají a prostě se s tím musí poprat, že mají hráčky, jaké mají. IFF je nadšená, že se hlásí nové země a že se florbal “rozšiřuje” do dalších zemí. Pro florbal jako takový je to potřeba. Jenže každá mince má dvě strany. Bohužel kvalita těchto týmů je zatím tam kde je a podle mě ještě dlouhou dobu bude. Jak se to může změnit je docela těžká otázka a asi běh na dlouhou trať. Musím ale říct, že jsem děkovala švédskému týmu jak k tomu zápasu přistoupil. Celou dobu hrál naplno a prostě to nevypustil. Emelie Wibron po zápase říkala, že je nezajímá, jestli je to slabý nebo silný soupeř. Oni hrají naplno každý zápas. Nedokážu si přestavit, že bychom hrály proti takovému silnému soupeři a on by to ještě úplně vypustil a ukázal jak “pohrdá” takovým zápasem. Naprosto profesionální přístup od profesionálního týmu.“ (usmívá se)

Jaké máš další plány s reprezentací žen Velké Británie?
„Kvalifikace nám ukázala, že ten tým potenciál má. Samozřejmě, jako trenér národního týmu nemáš až takový vliv na vývoj těch hráček. Je to hodně o klubech a hodně o tom co budou dělat navíc. My se jen můžeme snažit zlepšit věci na které vliv máme. Základem je určitě shánění nějakých finančních prostředků. Stejně jako některé jiné národní týmy si holky všechny akce musí platit a to se musí zlepšit.

My bychom dál rádi pokračovali v budování našeho týmu. Doufáme, že se podaří uspořádat více společných akcí, které nám pomůžou ve zlepšení našeho herního projevu. Snad naše nadšení vydrží další roky a budeme se postupně zvedat.“ (usmívá se)

Autor: Michal Dannhofer