Až se Vítkovice v neděli postaví v O2 Aréně FBC Ostrava, bude u Superfinále jako hráčka také slovenská obránkyně Jana Trošková. Ta překonala několik těžkých zranění a nakonec v pátém semifinále poslala svůj tým vítěznou brankou do Superfinále. Podle zkušené florbalistky je potřeba vytrvalost, protože nakonec přijde vždy utkání, ve kterém se Vám investovaná dřina do návratu vrátí v podobě perfektního zážitku.
Jano, Vítkovice se po roce vrátí do Superfinále. Jaké jsou pocity? Je to také velká úleva, že se tento cíl podařilo splnit?
„Slovo „úleva“ bych nepoužila. Spíše to vnímám jako odměnu za naši dřinu v průběhu celé sezóny, která ještě neskončila, protože náš největší cíl je stále před námi.“
Stejně jako loni v semifinále proti FBC Ostrava jste prohrály první zápas. Neměla jsi tehdy obavy, že se tým odkloní ze své cesty a bude se opakovat právě loňské semifinále? Přeci jen, Vaše hra vypadala téměř identicky…
„Tatran hrál první zápas výborně, my jsme naše šance nedokázali proměnit, a proto to dopadlo tak, jak to dopadlo. Ale navzdory tomuto zakopnutí jsem o našem týmu ani chvíli nepochybovala.“
Nic takového se ale nestalo. Po čtyřech výhrách v řadě jste součástí BigBoard Superfinále. V čem byl tedy letos rozdíl?
„Tentokrát jsme se z první prohry jednoduše vyspali a potom už jsme si náš superfinálový sen zkrátka nenechali vzít.“
Žádný zápas nebyl jednoznačný, přesto přišla vítkovická výhra 4:1. Jaké faktory rozhodly ve Váš prospěch?
„Byly to těžké zápasy, ale takto jsme si to přáli. Tudíž jsme si zároveň dobrou sérii vychutnávali. Efektivita v proměňování šancí nám občas hapruje, ale je důležité nepodlehnout tlaku, že se nedaří vstřelit gól a zůstat disciplinované a znovu si vytvářet nové a nové šance. A potom už to tam zkrátka padne. Jak tomu bylo i nyní.“ (usmívá se)
Do Extraligy žen ses vrátila po několikátém těžkém zranění. Rekonvalescence trvá vždy velmi dlouho, ty máš doma již šest mistrovských titulů z různých soutěží. Co Tě neustále pohání směrem do rehabilitací a návratů?
„Každé zranění je těžké… Tedy ne tak samotné zranění, jako to, co nastane potom…
Ten, kdo to zažil, to pochopí, ten, kdo ne, tomu to budu těžko vysvětlovat. U mě bylo hnacím motorem zřejmě to, že vždy, když nějaké zranění přišlo, tak jsem ještě nechtěla, aby to byl můj florbalový konec. Zkrátka jsem to postupně zkoušela a měla jsem asi také štěstí, ono to šlo.
Potom už člověk rychle zapomene na to, jaké to bylo v tom zlém období, respektive už na to ani nechce vzpomínat. Ale možná právě o to více si dokáže užívat ty chvíle, kdy může dělat opět to, co má rád.“
Svým způsobem bys mohla být vzorem, pro hráčky, které trápí nějaké těžší zranění. Co je nejdůležitější k tomu, aby proces uzdravení se byl úspěšný?
„Vytrvalost. Hlavně tehdy, když se Vám to snaží vymluvit i okolí a když už i vy sami začínáte pochybovat. Ale také přijetí skutečnosti, že nabírání kondice a síly bude vyžadovat mnoho úsilí a hlavně času a trpělivosti. Ale když se touto fází úspěšně probojujete, tak potom vždy přijde zápas, kdy se vám to všechno vrátí v podobě perfektního zážitku. A nakonec to vždy za to stojí.“
V Superfinále se utkáte v derby s FBC Ostrava. Dá se říct, že se nějakým způsobem uzavře Váš společný příběh z loňské sezóny? Do určité míry lze totiž toto Superfinále vnímat jako určitou fatální bitvu, ke které se v posledních letech směřovalo.
„Ano, dá se to tak zčásti vnímat a určitě si máme co vracet. Také si myslím, že pro tuto sezónu bylo pravděpodobné, že se v Superfinále střetneme právě my. Takže věřím, že to bude zápas plný emocí jak pro nás, tak také pro diváky.“
Co Superfinále rozhodne?
„V Superfinále se může stát cokoliv, ale osobně si myslím, že je nejdůležitější nastavení v hlavách, nepodlehnout tlaku a občas i trochu štěstí.“
Autor: Michal Dannhofer
