Minulý týden oficiálně oznámila ukončení kariéry. Denisa Ferenčíková již nebude hrát za Vítkovice, se kterými je neodmyslitelně spjata. V rozhovoru pro Florbal.cz rekapituluje svou dlohou florbalovou pouť a říká, že by se časem chtěla vrátit, ať už v trenérské nebo v manažerské roli.
Deniso, v pátek jsi oficiálně ukončila kariéru. Jaký to je pocit, skončit s něčím, co Tě provázelo většinu života?
„Pocit je to divný, ale pomalu se s tím vyrovnávám. Jak píšeš, florbal byl součástí mého života velmi dlouho a úplně se s ním rozloučit není nic jednoduchého. Rozhodnutí skončit se však ve mně rodilo delší dobu, měla jsem tedy čas si to promyslet a vyhodnotit. Nyní jsou ty pocity plné emocí, ale věřím, že postupem času to opadne.“
Obecně se ví, že jsi zvažovala konec již po loňské sezóně. Co Tě nakonec přesvědčilo k pokračování?
„K pokračování mě přesvědčilo vypadnutí v semifinále. Nechtěla jsem se loučit s prohrou a po vypadnutí jsem byla na sto procent rozhodnutá, že chci vrátit titul do Vítkovic, tedy jinou volbu jsem neměla. Teď to hodnotím jako správné rozhodnutí, protože tento rok byl výjimečný a lepší konec jsem si nemohla ani představit.“
O rok později končíš se ziskem treble, O2 Arénu jsi mohla opustit středem. To je něco, co nebylo mnoha velikánům svého sportu dopřáno. Jak to na Tebe působí?
„Jsem opravdu ráda, že jsem si mohla užít konec takto velkolepě. Na tyto momenty budu dlouho vzpomínat. Moc děkuji spoluhráčkám a trenérům, že mi to umožnili. Bez nich by to samozřejmě nešlo.“
Tvoje kariéra je spjatá s Vítkovicemi. Předpokládala si, že na Dubině odehraješ takovou dobu?
„Na začátku svého působení bych to určitě nepředpokládala, ale poté, co jsem v Ostravě zdomácněla, tak už jsem věděla, že v jiném klubu v Česku hrát nechci. Vítkovice mi vždy poskytly výborné podmínky a měly vždy ty nejvyšší cíle, neměla jsem tedy důvod uvažovat o odchodu.“
Jediným opravdu zahraničním angažmá se pro Tebe stalo roční působení v SC Classic. Jak na působení ve Finsku vzpomínáš?
„Vzpomínám na to jen v tom nejlepším. Ve Finsku jsem měla možnost věnovat se jenom florbalu a velmi jsem si to užila. Z pohledu výsledků to nebylo nic moc, ale alespoň jsem si vyzkoušela také tu druhou stranu, když bojujete o udržení a musíte se zachránit.“
Zpět do Vítkovic, přehlídka Tvých úspěchů je dlouhá. Kterého si nejvíce ceníš?
„Jsem vděčná, že se mi v průběhu kariéry podařilo vystoupat s Vítkovicemi na ten nejvyšší stupínek a na každý titul nebo pohárové vítězství jsem hrdá. Každé vítězství se rodilo jinak a vždy u toho byli jiní lidé, každopádně to vždy stálo zato. Ne každému se to podaří a já si toho vážím. Kdybych však měla vypíchnout ty nejkrásnější momenty, tak jsou jimi pro mě první a poslední titul. U obou těchto titulů jsem cítila, že celý tým chce velmi vyhrát a udělá proto i nemožné. Ta energie a nadšení, která šla z celého týmu, byla obdivuhodná a radost z vyhraných zápasů si budu pamatovat ještě velmi dlouho.“
Ve florbalovém prostředí se často říká, že Vítkovice jsou specifickým klubem. Je to podle Tebe pravda? V čem jejich „jinakost“ tkví?
„Vítkovice dlouhodobě patří mezi nejúspěšnější kluby v České republice, takže určitým způsobem specifické musí být. Z mého pohledu je to kombinace více faktorů, které tvoří úspěšnou organizaci.“
Končíš jako jedna z nejrespektovanějších hráček napříč Extraligou žen. Koho jsi naopak vždy respektovala ty?
„Lidský respekt by měli mít mezi sebou všichni hráči a trenéři, bez ohledu na úspěšnost nebo postavení daného jedince. Z mého pohledu mají největší respekt lidé, kteří se chovají a vystupují tak, že že jsou vzorem pro mladou generaci.“
S reprezentací Slovenska jsi skončila po šampionátu v Uppsale. Ani mistrovství v exotickém Singapuru Tě nepřesvědčilo?
„Samozřejmě jsem nad tím uvažovala, protože dostat se do Singapuru se mi v životě asi jen tak nepodaří. Po zvážení jsem se však rozhodla, že v reprezentaci skončím. Přeci jen, byly by to ještě dva roky plné reprezentačních akcí, a to už mi přišlo moc.“
Jak bys popsala vývoj, kterým florbal na Slovensku a v Česku za Tvé kariéry prošel?
„Za ty roky prošel florbal velkým vývojem. Já jsem začínala s hokejkou, která neměla žádný flex ani zahnutí a v dnešní době hráč často ani neví, jakou hokejku si vybrat. Florbal se velmi zrychlil a hráčky musí být skvěle fyzicky připraveny. Všechno šlo víceméně dopředu a hodně věcí se postupem času změnilo k lepšímu.
Pouze v jedné věci vidím negativum, a to v tom, že dnešní generace už nemá v sobě až takové zapálení pro sport, chuť na trénincích odevzdat maximum i za cenu toho, že se to trochu na tréninku vyhrotí. Častokrát mi přijde, že přijdou trénink jen absolvovat, ale nepřidají tam kus sebe.“
Jak by vypadala Tvá ideální formace složená ze spoluhráček, se kterými ses na své cestě potkala?
„Nejraději jsem hrála s hráčkami, se kterými jsem si rozuměla také lidsky, takže asi nikoho nepřekvapí, když moje sestava bude následující: Alžbeta Ďuríková, Michaela Šponiarová, Lucia Jelínková (Košturiaková), Veronika Třinecká (Enenkelová), poslední hráčkou do pole budu já a v brance bude Lenka Kubíčková.“
Plánuješ nějakou florbalovou budoucnost? Vidíš sama sebe například jako trenérku?
„U florbalu bych určitě chtěla zůstat, možná nikoliv úplně hned, ale do budoucna bych ráda své zkušenosti předala dále. Jestli to bude na trenérské nebo manažerské pozici, to ukáže čas, podle toho, kde se bude dát více využít můj potenciál.“
Autor: Michal Dannhofer
