Obě zanechaly ve slovenském národním týmu nesmazatelnou stopu, obě se v průběhu světového šampionátu v Singapuru dočkaly mety 100 zápasů v ženském národním týmu. Další už ale nepřidají. Michaela Šponiarová s Alžbetou Ďuríkovou se totiž rozhodly skončit na mezinárodní scéně a nadále se soustředit pouze na klubový florbal.
Na české scéně spojily obě hráčky své florbalové kroky s Vítkovicemi, Ďuríková je dokonce vedla jako kapitánka. Nyní se obě rozhodly po světovém šampionátu v Singapuru ve slovenské reprezentaci skončit. „Za mě je to určitě to, že svůj život už směřuji k něčemu jinému, florbal už mi bral hodně času. Spíše jsou to ty osobní důvody. Samozřejmě věk nezastavíme a přicházejí mladé hráčky, které už musí potáhnout slovenský ženský florbal,“ hodnotí Michaela Šponiarová.
O dva roky mladší Ďuríková pak odpověděla poněkud obsáhleji „Je to těžké. Věk samozřejmě nezastavíte, ale spíše je o tom, že se musím začít něčeho vzdávat, abych se mohla soustředit na profesní kariéru a osobní život. V tomto režimu pro mě byla jako první repre. Vzdát se jí a chtěla bych něco ještě odehrát na klubové úrovni. Mladé hráčky přibývají a jsou šikovné, přičemž v reprezentaci už vlastně naše generace není, už je tam velký věkový rozdíl a řekla bych, že přemýšlení je úplně jiné. Už se moc nevidím v tom mladém kolektivu, moje hodnoty jsou jiné a už to asi přenechám mladým hráčkám, aby to vzaly na sebe a soustředit na sebe,“ odpověděla florbalistka, která v Ostravě získala kromě ligových primátů také magisterský titul v oblasti biomedicínského inženýrství.
Ve svých 27 letech je pak zatím jedinou Slovenkou, která nastoupila ve všech čtyřech elitních soutěžích: kromě Vítkovic působila také ve švýcarském Burgdorfu, finském SC Classic a nyní hraje druhou sezónu ve švédském Kalmarsundu. Jak dlouho ještě chce hrát? „Ještě to nechci úplně říkat, protože nemám nic podepsáno, ale pár let,“ odpovídá.
Ani Michaela Šponiarová přesné datum neřekne. „Aktuálně bych se k tomu nechtěla vyjadřovat, sezóna je – myslím si – dobře rozjetá a nechci teď dávat nějaké definice,“ nechce spekulovat.
Co je pak hlavním výstupem ze všech šampionátů? „Končíme na pátém místě. Jsem zato ráda, myslím si, že slovenský florbal tam patří. Doufám, že děvčata na té vlně zůstanou a budou na sobě makat, a to 5. místo budou na každém šampionátu potvrzovat. Jsem ráda, že to tak skončilo,“ vyznala se Šponiarová.
O splnění cíle hovořila také její spoluhráčka. „Páté místo byl cíl, který se splnil. Co se týče osobní sféry, tak v každém turnaji se nám něco zajímavého a vtipného stalo, takže určitě je na co s úsměvem vzpomínat,“ usmála se Ďuríková.
Obě se s mezinárodní scénou rozloučily v Singapuru, dobrých 12 000 kilometrů od domova, žel bez odpovídající divácké podpory a zájmu. „Je to smutné, ale taková je zatím realita florbalu tady, možná by se předtím, než se hraje v takové destinaci, měly vyrovnat týmy. Ale co se týče destinace, tak Singapur je místo, kde se dostanete možná jednou za život, hodně jsme toho zažily a viděly, je to hezké ukončení kariéry,“ snaží se Ďuríková najít to pozitivní.
Co bude oběma hráčkám nejvíce chybět? „Zápasy, člověk jich tolik takových neodehraje, speciálně v české lize. Takže asi to nasazení a to, že nemáte tolik prostoru jako v české lize a samozřejmě hráčky,“ uzavřela Michaela Šponiarová.
„Bude mi chybět ten kolektiv, každý cyklus to bylo trochu jiné, ale v základu jsme to hrály pro baby, pro sebe. Budou mi chybět také nástupy se slovenským křížem na hrudi, ale.. Byla to pecka a pocta hrát za Slovensko, já jsem to dělala pro ty lidi, co byli s námi,“ řekla na závěr Alžbeta Ďuríková.
Autor: Michal Dannhofer
