O spojení Pardubic a BLACK ANGELS se popsaly již stohy papíru. Jedním ze dvou hráčů, kteří toto spojení ale reálně absolvovali z pohledu hráčů Pardubic. David Žáček byl v rozhovoru pro Florbal.cz nebývale otevřený a popsal všechny aspekty přesunu.
Davide, Vy jste jedním z mála hráčů původních Pardubic, kteří zůstali v týmu. Můžete popsat, jakým způsobem k tomu došlo, respektive jak jste se rozhodoval?
„Bylo to extrémně složité rozhodování v extrémně náročném období. Hrozně se to ve mně lámalo. Popravdě jsem chtěl úplně skončit. Byl jsem toho času velmi znechucený výsledky i situací na klubu, která začala dopadat i na moje zdraví.
Pak ale přišla nabídka z Liberce a já začal přemýšlet, že možná ještě do starého železa nepatřím a že by mi to mohlo vlít novou krev do žil. Potkali jsme se s Matějem Kluchem a mně to začalo dávat smysl, přestože bych musel od základu překopat všechny své aktivity, které jsem v Pardubicích měl.
Nechal jsem si měsíc na rozmyšlenou a odletěl na dovolenou do Austrálie a na Nový Zéland. Během pobytu v Sydney mě kontaktovali kluci z Pardubic, jestli bych nechtěl zůstat hrát za Sokoly v novém společném projektu s Black Angels. A já tenkrát řekl, že ne, že mě to táhne do Liberce, ať mě nelámou. Jenže lámali a v dalších dnech jsem měl další telefonáty, tentokrát od kluků z Black Angels. Ti mě přesvědčili po návratu na společnou schůzku, kde mi projekt představili, předložili nabídku a já byl z celé schůzky velmi příjemně překvapen.
Vzal jsem si další tři týdny na rozmyšlenou. Začal jsem přemýšlet, ale pořád jsem byl přikloněný spíše k Liberci… Během období po návratu z dovolené jsem se však v Pardubicích zase začal vídat s kamarády, rodinou, jel jsem se podívat na Prague Games, kde hráli kluci, které jsem ten rok trénoval, a najednou už to tak jasné nebylo. S kluky v mládeži jsem se zkrátka loučit opravdu nechtěl, ani s kamarády, ani s rodinou.
Tak jsem si ještě jednou napsal na papír plusy a mínusy a uvědomil jsem si, že vybírám mezi skvělou a ještě lepší variantou a že ta o malinko lepší je přeci jenom ta pardubická. Takže jsem nakonec kývl, ale cesta k tomu byla mimořádně složitá.“
Měl jste úplně na začátku jasno v tom, že chcete zůstat v Livesport Superlize?
„Vůbec ne. Jak jsem řekl, původně jsem chtěl hokejku pověsit na hřebík úplně a myslel jsem to smrtelně vážně. Byl jsem bez energie, bez motivace, bez elánu, unaven a znechucen…
Plánoval jsem hrát už jen regionální ligu za Titány v Pardubicích, kam před lety přestoupil můj bývalý spoluhráč a kamarád David Petržela, a věnovat se aktivněji sportovnímu lezení, které mi v té době pomáhalo nezbláznit se. Nabídka z Liberce, přestože jsem ji nakonec nevyužil, to celé změnila a jsem za to zpětně moc vděčný.“
Jakým způsobem to vnímají bývalí a současní spoluhráči?
„Bývalí spoluhráči – asi jak kteří. Někteří mi to přejí nebo minimálně chápou a respektují mé kroky, někteří to neřeší a někteří to určitě vnímají negativně, o tom si nedělám iluze. Já si nicméně za svým rozhodnutím stojím, nedošlo k němu spontánně, ale po dlouhém uvažování a promýšlení, a pokud to někdo nerespektuje, mrzí mě to, ale nic s tím nenadělám.
Ani by mi nepřišlo správné nechat se při tak podstatném rozhodnutí ovlivnit ostatními, to prostě nemám ve zvyku. Co se týče současných, ti to podle mě neřeší, co za mým rozhodnutí stálo a jak to celé bylo a upřímně jsem za to rád, jelikož je to pro mne dodnes velmi citlivé téma.“
Můžete popsat, jak nyní funguje Váš týdenní cyklus? Tým avizoval, že bude mít tréninkové zázemí v Praze, dojíždíte tedy?
„Ano, s Kubou Šimákem dojíždíme na herní tréninky do haly v Kbelích, kde máme velmi dobré zázemí včetně rozcvičovacího oválu či rovinky na sprinty. Navíc je to na kraji Prahy, takže ani cesta není dlouhá. Zbytek tréninků, tedy kondiční či střelecké, absolvujeme u nás v Pardubicích, kde máme k dispozici jak halu, tak i ovál a posilovnu.“
Fakticky jste vlastně přestoupil. Nyní už se cítíte plnohodnotnou součástí týmu?
„Nene, kluci přestoupili za námi dvěma, na to bych chtěl upozornit! Také jsem tlačil myšlenku, že vítání nováčků bude v dikci mé a Kubové a že postupně přivítáme všechny ostatní. To bylo bohužel okamžitě zamítnuto. (směje se)
Jinak bylo opravdu těžké si zvyknout na tak zásadně jiné prostředí, kor pro člověka, který změny prostředí nesnáší úplně dobře, ale musím s vděkem říci, že všichni kluci mě s Kubou velmi rychle přijali mezi sebe. Pár narážek na loňské play-down samozřejmě proběhlo, ale vše bylo v ryze přátelském duchu. Takže ano, už od soustředění ve Švýcarsku se cítím jako plnohodnotný člen týmu.“
Jak jako Pardubák vnímáte podporu fanoušků? Zdá se, že fakticky nový tým vzali za svůj…
„Samozřejmě si musí oko fanouška zvyknout na nové tváře a na nová jména, to je jasné. Někteří jednotlivci možná chodit přestali, ale už první domácí zápasy nám ukázaly, že jádro fanoušků nám zůstalo a že nás hodlají nadále podporovat, i když ryzích Pardubáků v týmu rapidně ubylo. A pokud se jim budeme odměňovat stejně kvalitními výsledky jako doposud, věřím, že už tak velmi dobrá návštěvnost ještě poroste. Navíc máme podporu nejen na domácích zápasech na Dašické, ale také na venkovních zápasech konaných v Praze, a to je veliká výhoda. Naši fanoušci jsou zkrátka nejlepší v celé lize a po doplnění fanoušky z řad Black Angels tuto pozici jenom potvrzují.“
Herně se Vám zatím daří a útočíte na účast v play-off. Jak příjemná změna to je?
„Moji nejbližší vědí, jak moc soutěživý a ambiciózní jsem. Ať jdu hrát cokoliv, chci vždycky vyhrát nebo se alespoň rovnat těm nejlepším. Proto pro mě bylo velmi těžké smířit se s rolí outsidera ligy, kterou jsme posledních 5 let měli, a se sezónními cíli orientovanými na udržení superligy. Po těchto letech je to v tuto chvíli veliký pocit satisfakce a jsem za to nesmírně vděčný. Samozřejmě forma vydržet nemusí, nicméně je důležité vědět, čeho je tenhle tým schopen a jaký potenciál má.“
V čem vidíte největší devízy Vašeho týmu?
„Jednoznačně konkurence a šířka kvalitního kádru. To jsme v Pardubicích nikdy neměli a historicky byl toto jeden z našich největších problémů. Nyní máme velmi silnou základní sestavu, pod kterou čeká dalších 5 lidí na jakoukoliv šanci dostat se do hry. Když je někdo zraněný nebo nemocný, máme kam sáhnout, aniž by utrpěla kvalita na hřišti. Také tito kluci svými výkony tlačí na hráče v základní sestavě, kteří musí neustále makat, jinak je tito hráči přehrají a půjdou hrát místo nich. To vnímám jako extrémně důležitou věc. Dalšími devízami může být už jistá zkušenost většiny hráčů se Superligou, týmový duch a vzájemná podpora.“
Jaké jsou ambice?
„Nestanovovali jsme si konkrétní cíle, jdeme zkrátka zápas od zápasu, každý jdeme vyhrát a uvidíme, jaké umístění z toho nakonec bude. Já osobně budu považovat za úspěch jakékoliv umístění na play-off příčkách, nicméně cítím, že tento tým má rozhodně na čtvrtfinále.“
Autor: Michal Dannhofer
