Jedna z nich vstřelila vůbec první gól v historii českého Superfinále, ta druhá zase napsala jeho úvodní smutný příběh, když se po pár minutách zranila a zápas nedohrála. Pro Magdalenu Kotíkovou to bylo o to bolestnější, že byl jejím posledním v kariéře. Loučila se i Zuzana Jelínková, i když si nechává lehce pootevřená zadní vrátka. Po utkání nebylo poznat, která z těch dvou stála na straně vítězek. Nostalgie a bezmoc pohltila obě.
Obě patřily k výrazným postavám ženského florbalu minulých 10 let. Kotíková k té nejužší špičce. A teď si to zkuste představit: po nějakých 11 letech každodenní svědomité dřiny nadejde váš poslední den kariéry. V něm zápas o mistrovský pohár, naleštěné Superfinále v luxusní hale plné fanoušků. K tomu váš tým získá titul. Lepší konec kariéry si snad ani nešel vysnít. Obránkyně Herbadentu Magdalena Kotíková jej mohla prožít, kdyby…
Kdyby se ve 12. minutě nešťastně nezranila. „Souboj u mantinelu, pád přes mantinel a koleno v háji,“ popsala smolný moment. „Neodehrála jsem v podstatě nic, zahřívacích 10 minut,“ povzdechla si.
Kapitánka národního týmu, který v prosinci přivedla k historickému bronzu, byla odsouzena do role diváka. Svůj osud přijala. Ne lehce, ale přijala. „Asi se to tak mělo stát,“ odtušila.
V šatně ještě testovala, co koleno dovolí, ale když cítila bolest, zbytek utkání vzdala. „Bylo zbytečné to hrotit, ještě mám kus života před sebou, ničit si ho nemělo smysl,“ namítla pragmaticky. Na střídačku se vrátila po druhé třetině a když viděla, že její tým hraje dobře, dodalo jí to klid.
Oslavy spoluhráček na hřišti po zisku titulu sledovala jen vsedě zpoza mantinelu, všechny za ní po chvilce přiběhly, aby si radost vychutnaly společně.
Ani tenhle hořký konec Kotíkovou nezlomil, další utkání už nikdy nepřidá. „Odpočinu si, uvidíme, jakým způsobem. Chtěla jsem jet na dovolenou, snad se mi to podaří,“ doufala, že se zraněné koleno umoudří. U florbalu nezůstane ani v jiné roli. „Budu se věnovat úplně jiným věcem,“ plánovala. Na Superfinále jí tak zůstane jediná hezká vzpomínka: skvělá atmosféra, kterou vytvořili fanoušci už na duel o ženský titul.
Zuzana Jelínková zase bude mít na paměti svůj gól, jinak si toho rovněž příliš povzbuzujícího ze zápasu neodnesla. Trenéři ji poslali podle připraveného plánu do prvního útoku vedle sester Bočanových – a ona po 180 vteřinách Superfinále uvedla své Bohemians do vedení.
Zuzana Jelínková se raduje ze svého gólu na 1:0.
Premiérová trefa v kronice Superfinále v ní vyvolala smíšené pocity. „Nejdřív jsem měla radost, zprvu jsem ani nevěděla, že to tam doskákalo. A pak mi vrtlo hlavou: ‚Sakra, ten první gól dáváme hodně brzo.‘ Proč? Hráčky FbŠ nechtěly favorizovaný Herbadent probudit okamžitě do stavu nejvyšší pohotovosti.
Jelínková i pak dál ukazovala, že si netradiční místo zaslouží. „Myslím, že jsem do toho dala všechno, co jsem měla, ale bylo to málo…“ vstřebávala zmar z prohry.
Z prohry v zápase, jejž si dopředu označila jako svůj poslední v kariéře. „Už loni, když jsem šla do sezony, jsem věděla, že asi s největší pravděpodobností bude moje poslední,“ vykládala.
Jenže pak prožila jeden z nejlepších florbalových roků… Nezapomenutelný, jak sama podotkla. „Teď je mi to hrozně líto, protože kolektiv, který se tu vytvořil, je prostě úžasný, neuvěřitelný. Každému bych to přála zažít,“ líčila s dojetím. A děkovala i skvělým fanouškům, kteří hráčkám FbŠ podstrojují v každém domácím zápase skvělé prostředí.
Jelínková určitě končí teď, otázkou je, jestli se ještě vrátí. „Chci si dát od florbalu pauzu. A jestli se někdy budu vracet, jedině pro ty lidi, kteří tady jsou,“ vyznala se.
A jestli ji ty vzpomínky na skvělou partu zlomí? „Ufff, myslím si, že… teď ne. Bylo to dlouhé… Jsem tak rozhodnutá. Pauza. Chvilinku aspoň.“
Možná se opravdu ještě někdy vrátí. Jako řada hráček před ní. Třeba pro opravu v Superfinále. Kotíková už ne, tím si byla jistá. První a zároveň poslední pokus jí nevyšel…
Autor: Pavel Křiklan
