Jak řešit situaci, když je míček za brankou? Otočit se do branky a mít tak celé hřiště za zády? Nebo číst pohyb protihráče za brankou pomocí chování hráčů před ní? Odpověď se snažili najít nejen reprezentační gólmanka Lenka Kubíčková z FBC Ostrava, ale i trenér juniorského národního týmu Jiří Kysel.
Florbalové hřiště je ohraničené mantinely, od kterých je zadní část brankové konstrukce dle pravidel ČFbU vzdálená 2,85 metru. Ve chvíli, kdy je míček za brankou (a situace to dovoluje), provádějí brankáři, jenž mají zájem předejít ohrožení branky, pohyb do prostoru za brankou. Jednou částí těla se brankář musí dotýkat brankoviště, ale i tak je v mnoha případech možné dosáhnout na míček, nebo rozhodit protihráče. Nutné je vhodné vyhodnocení situace.
Je-li útočník vedle brankové konstrukce, brankář zaujímá základní postoj u tyčky zhruba 45° od brankové čáry, která je blíže k soupeři s míčkem. Důležité je, aby měl stále míček pod zrakovou kontrolou, nebo alespoň četl hru a mohl provést případný zákrok.
Dříve se uvádělo, že není vhodné, aby se brankář otáčel směrem do branky, ale dle zkušeností platí,
že pokud míček nevidím, nemůžu na něj reagovat. Záleží na pohledu…
Častým jevem bývá přihrávka zpoza branky do velkého brankoviště, brankář má možnost položením protilehlého předloktí na zem tuto případnou nahrávku blokovat. Výhody tohoto řešení: natočení trupu do prostoru za brankou umožňující zrakovou kontrolu, možnost chycení míčku do dlaně, která je natočena k míčku i zabránění vstřelení branky o trup brankáře, pokud je trup u tyčky.
[caption id="attachment_606" align="aligncenter" width="374" caption="Martin Beneš zamezuje přihrávce zpoza branky bližším předloktím."]
[/caption]
Jsou však i brankáři, kteří pokládají bližší předloktí na palubovku pro zamezení přihrávky, viz ilustrační foto s Martinem Benešem.
Blokování přihrávek provádí několik brankářů i vysunutím celého těla mimo brankovou čáru. V tu chvíli (v případě oběhnutí branky hráče s míčkem) je však vzdálenější tyčka odkrytá, a pokud tam není obránce, gólman nemá většinou dost času pro přesunutí.
[caption id="attachment_608" align="aligncenter" width="400" caption="Jaké má brankář v tuto chvíli možnosti, jak zabránit přihrávce?"]
[/caption]
[caption id="attachment_607" align="aligncenter" width="384" caption="Nejčastější je snaha zabránit přihrávce před branku vzdálenější paží."]
[/caption]
Vhledem k rychlosti hráčů snažících se zasunout míček zpoza branky je nepsané pravidlo, že jeden z obránců stojí u vzdálenější tyčky a brankář má na starost tu, která je bližší hráči s míčkem.
Neobvyklým způsobem zakončování zpoza branky je freestyle, kdy se hráč snaží míček dle pravidel nadzvednout a nezakončovat tak v úrovni palubovky, kterou má brankář nejčastěji krytou, ale kolem gólmanovy hlavy a ramen.
Jako nejvhodnější pro řešení této situace je správné postavení u tyčky a pohyb horních končetin do dráhy pohybu hokejky, kdy je snahou přerušit hráčovu kontrolu míčku. Jako velmi vhodné je také před samotným zápasem vědět, který z protihráčů tento typ zakončení ovládá.
[caption id="attachment_609" align="alignright" width="177" caption="Vlastimil Šolc, bývalý brankář FbŠ Bohemians."]
[/caption]
A jaké možnosti má brankář, když míček skončí v síťce zvnějšku branky?
„V situaci, kdy je míček v síťce zvnějšku branky, může brankář bouchnutím do síťky míček uvolnit, není to v rozporu s pravidly. Pokud však míček vyrazí mimo hřiště, následuje rozehrání z rohu pro útočící tým,“ říká Vlastimil Šolc, bývalý reprezentační brankář a nyní rozhodčí licence A.
„Brankář nesmí držet míček přes síťku, v ten moment se jedná o zdržování hry, protože zabraňuje útočníkovi v možnosti získat míček a následuje volný úder pro útočící tým z rohu,“ dodává Šolc.
Pohledy z praxe a z teorie
Lenka Kubíčková, FBC ČPP Remedicum Ostrava a reprezentace ČR
„
Asi jako spousta gólmanů, ani já nemám tuhle herní situaci zrovna v lásce. Pokud se soupeř dostane s míčkem za bránu, je mou prioritou zabránit nahrávce kolem tyčky a samozřejmě i gólu zasunutím zpoza brány. Nahrávku se snažím zachytit nataženou rukou a případně také maskou a tělem mírně vykloněným zpoza tyčky. Vzhledem k mé malé postavě nepokryju nohama celou brankovou čáru, takže si musím dávat velký pozor na objetí brány a zmiňovaný pokus o skórování zasunutím kolem tyčky. V takovém případě se rychle přesouvám odrazem z rukou a nataženou nohu posouvám ke druhé tyčce, případně i přes ni, abych chytila nahrávku. V těchto situacích je nutná spolupráce s obránkyněmi, od kterých očekávám jištění mnou nepokryté tyčky (a samozřejmě nejlépe i té pokryté :) ). A hlavně je důležité dobře se ‚nalepit‘ na tyčku, ať míček neproklouzne nějakou skulinou, nebo odrazem o vlastní tělo. Ale kdo někdy takový gól nedostal, že? :) Když to jde, snažím se zachytit míček za bránou, ještě než se k němu dostane soupeř, případně mu ho nějakým způsobem vzít. Sbírání míčku zezadu ze síťky či ve skrumáži hokejek už je i mezi ženami (alespoň v extralize) naštěstí vcelku běžné. Dřív jsem poměrně často zachytávala nahrávky zpoza brány nohou, a to i v docela velké vzdálenosti od tyčky (tělo je otočené zády do hřiště a zcela mimo bránu), ale to se dalo uplatnit spíše v nižších soutěžích. Dnes už je to příliš riskantní, protože útočnice se většinou dívají a umějí to potrestat. Otáčení do branky se snažím minimalizovat, ale občas si tím ‚pomůžu‘, pokud vůbec nevím, co se za mnou děje.“
Jiří Kysel, trenér juniorské reprezentace ČR a metodik
„Z mého pohledu by měl brankář sledovat dění za sebou v pozici zády k brance otáčením hlavy a částečně trupu. Je připravený u tyčky, zpravidla se o ni opírá a předloktí vzdálenější ruky pokládá na zem pro zamezení přihrávky do předbrankového prostoru. Neměl by se učit otáčet celým tělem do branky (zády do brankoviště).“
