[/caption]
V Děkance patříš k nejzkušenějším hráčkám. Jak jsi motivovala tým do zápasu, v němž jste všechny tušily, že máte minimální šanci na úspěch?
„Tohle je těžký... Když člověk vidí, že jde do zápasu proti soupeři, který všude naděluje hrozný dardy, tak i pro takový tým, jako jsme my, je těžký se vyhecovat. Asi to tam částečně hrálo roli, protože jsme od začátku řešili spíš to, kolik gólů dostaneme, než jestli s nimi můžeme hrát vyrovnaný zápas. Je škoda, že to musím takhle říct, ale to je realita. Bohužel je to i odraz toho, co si přála Česká florbalová unie. Rozšíření soutěže přináší i takovéhle zápasy. To se ovšem vědělo...“
Nula na kontě vstřelených branek vypadá hrozivě. Neměly jste chuť opustit obrannou hru a víc útočit?
„Chtěly jsme to zkoušet, ale prostě nám to nešlo. Tedy ne že by to dozadu bylo lepší... (směje se) Holky z Herbadentu jsou navíc v plné přípravě na Evropský pohár, hrály všechny opory...“
Hrála jsi proti svým bývalým spoluhráčkám z úspěšné éry Děkanky. Jak vnímáš tu historii, která začala společným působením a následným rozdělením na dva kluby? A komu podle tebe patří tři tituly, které jste tehdy získaly?
„Dřív to byl klub složený z holek, který teď hrají za Herbadent a jmenoval se podle dohody Děkanka. Ten titul patří těm lidem, kteří si ho vyhráli. A jedno pod kterým jménem. Papírově je to napsané, že se získaly pod hlavičkou Děkanky, ale všichni vědí, že je to jinak. Patří samozřejmě hráčkám současného Herbadentu plus těm, co u těch úspěchů byly s nimi. Jako jsem byla třeba já. Ale teď už je to jiný tým a my taky. Ovšem když si nás lidi pletou a myslí si, že ty dobrý jsme my, tak nám to nevadí.“ (směje se)
