Pane trenére, Vítkovice letos končí v Extralize druhé. Leckdo by mohl namítnout, že jste byli třikrát ve finále, ale odešli třikrát poraženi. Je to tedy vlastně neúspěšná sezona z pohledu Vítkovic?
„Když to vezmu vše už teď s odstupem, tak sezona byla výborná, ačkoliv nakonec nebyla tak moc úspěšná, jak jsme si přáli. Po třech titulech v řadě a létě, kdy u nás výjimečně nenastal velký pohyb v hráčském kádru a spíše jsme jen doplňovali, jsme letos jako hlavní vrchol od počátku měli pro tým Champions Cup a samozřejmě mnoho hráček z kádru pak také mistrovství světa hrané doma.
S tím jsme do toho šli i při tvorbě kádru, pětek a hry a svůj velký cíl, tedy postup do finále Champions Cupu pro tuhle další zlatou generaci vítkovických holek, jsme si splnili. Ten boj na tolika frontách měl ale svou daň, hráčky už byly v druhé půlce sezony přesyceny zážitky, přišla i zranění v tu dobu pro nás důležitých hráček, protože přinášely drive a svěžest do naší hry a celé se to sbíralo ke stříbrnému ročníku.“
Sezona byla pro váš tým velmi dlouhá a náročná. Třeba Nikola Příleská nastoupila k rekordním 53 zápasům, to asi také mělo vliv?
„V tomhle to bylo šílené a před všema holkama smekám. Tím, že jsme se dostali do všech finále, tak těch zápasů bylo nezvykle extrémní množství. Nejen Nikola, kde to stouplo navíc díky reprezentaci (Světové hry, EFT, MS), ale i další holky se dostaly dost přes 40 vrcholových zápasů v ročníku, přičemž loni při mistrovském titulu jsme měli o zhruba 10 zápasů méně, a to se prostě musí projevit.
Navíc, my jsme už druhý rok v extrémních podmínkách tím, že hala Dubina je v rekonstrukci. Trénovali jsme prakticky každý trénink na jiné hale, na jiném povrchu a jiném místě, často to ani nebylo v Ostravě, domácí zápasy jsme hráli na hale, kde jsme nemohli trénovat a i tohle bylo psychicky a logisticky extrémně náročné a únavné.
Loňský rok to ještě byla nárazovka, ale letos si myslím, že už se ty podmínky prostě v mnoha ohledech projevily. Ale zase s tím souvisí klobouk dolů, co všechno ty holky zvládly. Troufám si tvrdit, že je to naprostý unikát, uhrát tolik úspěchů a nemít své zázemí kde pořádně dva roky trénovat.(usmívá se)
Touto cestou ještě musím speciálně poděkovat Tomáši Kozlíkovi, za jeho trpělivost vozit neustále s sebou televizor, abychom aspoň po šatnách, bufetech, chodbách a kde se dalo mohli mít videopřípravy.
Jak moc se na celkovém průběhu sezony podepsalo první neúspěšné finále Champions Cupu proti Thorengruppenu? Věřili jste tehdy, že švédský celek dokážete porazit?
„Bylo to splnění hlavního cíle, dostat tuhle generaci do finále Champions Cupu. Měli jsme z toho obrovskou radost. Navíc díky vedení klubu a jeho usilovné práci jsme to mohli odehrát doma, ve skvělé atmosféře a byl to luxusní zážitek. Samozřejmě, že jsme věřili, že se nějak porazit dají, pokusili se o to. Ale objektivně vzato, Thorengruppen v té generaci a složení v jakém letos byl, nám to prostě nedovolil.“
Poté přišlo pohárové finále proti Tatranu, které ale Vítkovicím příliš nevyšlo, ale následovalo prvenství v základní části, které jste potvrdili mimo jiné proti Bulldogs Brno. Napadlo by Vás tehdy, že se utkáte v Superfinále?
„Souviselo to všechno tak nějak se vším, ale zjednodušeně řečeno, holky byly v hlavách přesycené. Samozřejmě vždy jde udělat spoustu věcí jinak, ale zhruba od ledna nás začalo dost trápit střílení gólů. Nedokázali jsme své herní převahy zužitkovávat, na góly jsme se nadřeli a začínali často tak trochu bojovat víc sami se sebou než se soupeři. A Brno jako možnost do finále pro mě zas tak překvapení nebylo, má svou kvalitu, bylo čerstvé, mělo chuť, to je vždy dobrý vklad. Ale Vítkovice samozřejmě chtěl porazit a sesadit už úplně každý, což není divu. A když to tak vezmu, tak že se to nakonec někomu povedlo, asi taky není pro český klubový florbal špatně, byť nás to teda samozřejmě štve, že jsme nevyhráli počtvrté v řadě.“
Po čtvrtfinále s Bohemians následovala série semifinále proti Chodovu. Co se s týmem dělo v prvních třech utkáních, které prohrál?
„V podstatě to, co jsem už popsal, trápili jsme se ve finální fázi, v tom udělat nakonec něco překvapivějšího, mít silnější moment, donutit se jít si pro lepší zážitek a chtít soupeře zničit, ne jen to jít nějak odehrát a snad vyhrát. Chodov do toho navíc šel výborně takticky, měl skvělé individuální výkony, takže věci, které nás už v té době trápily, dokázal svou hrou ještě více umocňovat.“
Hodně se spekuluje o tom, jak jste tým dokázali nakopnout k obratu, který ještě nikdo nedokázal. Co tedy za tím podle Vás bylo?
„Udělali jsme nějaké změny v sestavě, trochu v pojetí hry, taky jsme začali víc „blbnout“ v šatně, prostě cokoli, co mohlo pomoct. Až tak radikálně se ale v naší hře nic moc stejně v dalších zápasech nezměnilo, nezačali jsme najednou střílet góly a drtit soupeře. To, co přineslo ten parádní obrat série byla prostě touha těchhle holek v týmu předvést něco mimořádného, k čemuž se jim nabídla možnost a ony to chtěly prožít. Tady našly motivaci předvést a dotáhnout v semifinále něco mimořádného, co nikdo neměl.“
Nakonec jste se dokázali dostat do Superfinále. Série měla prodloužení, nájezdy, poslední sedmé utkání také šlo do prodloužení. Kdy Vám osobně bylo v sérii s Chodovem nejhůře?
„Celá série byla pro nás trenéry hrozná, ale zároveň nádherná. A pak ten 6. a 7. zápas, plné haly ať už na Chodově nebo v Ostravě, a to fanoušků, kteří fakt přišli s Vámi zápas prožít, fandit, sledovat každý míček a ne jen si z většiny dát jednou za rok popcorn při čekání na zápas chlapů, to byla nevýslovná paráda, jako za starých dobrých časů. Pro mě osobně skvělý zážitek, jeden z nejlepších ve florbale.“
Ta otázka se nabízí: Místo Chodova jste si mohli vybrat do semifinále Bulldogs s vědomím toho, že Chodovu prostě zápasy play off proti Vítkovicím nejdou. Změnilo by to z Vašeho pohledu něco a nelitujete toho?
„Volbu soupeřů nemám rád, podle mě je to zbytečnost a k některým klubům i dost nefér. Ale absolvovat ji musíte a vracet se k ní nikdy nevracíme, nemá to smysl.“
V Superfinále přišla prohra. Jak duel s Bulldogs hodnotíte?
„Pozitivně ne, nevyhráli jsme. Jedna věc je zápas, ten byl prostě vyrovnaný, měli jsme svoje pasáže, Brno zase svoje, ale oboustranně toho až tak moc nebylo, spíše velký boj. Mohli jsme ve třetí třetině rozhodnout, ale celkově jsme moc pěkného v tom finále nepředvedli a byli za to potrestáni.
Druhá věc je, že jsme to v hlavách už tak nějak tentokrát neměli, tu touhu a sílu něco zlomit, ačkoliv jsme se všemožně snažili přesvědčit, že to nějak půjde. Do toho jednoho zápasu jsme po všech těch zážitcích, věcech okolo a únavě z celé sezony prostě hlavu vyčistit nedokázali a když to vnímám zpětně a s odstupem a po mnoha debátach s holkama i lidmi okolo, tak nejspíš bychom ten jeden superfinálový zápas letos nakonec prohráli s kýmkoli.
Což ale samozřejmě neznamená, že jsme jako realizák nemohli nebo neměli udělat něco jinak, a nebo že by tam holky nenechaly vše, ale někdy to nestačí.“
V Superfinále byla možnost videa a nastala tam situace, která by zřejmě vedla k trestnému střílení ve váš prospěch. Uvažovali jste o výzvě?
„Uvažovali, ale je to mnohdy strašně rychlé a je velmi málo času. Samozřejmě, zpětně pokud posouzení je, že by to byl nájezd, pokud bychom si výzvu vzali na správný přestupek, tak to byla chyba tu možnost nevyužít.
Stejně tak si ale myslím, že to video si měli vzít sami rozhodčí, kteří v takovém zápase při tak nepřehledné situaci, když tu možnost mají, tak to video mají využít, jako je tomu v jiných sportech. Tím ale neviním rozhodčí, spíše je to zamyšlení k unii a její oblíbené rovnoprávnosti.
Jak pro hráčky a trenéry, tak rozhodčí je v ženské extralize dost těžké s tou situací pracovat, když ji v sezoně, ani play off nemají a tudíž není běžně zažitá ani pro jednu stranu. Loni na střídačce v Superlize mužů jsem zažil, že ten přístup, když s tím rozhodčí dlouhodobě pracují, je pak obecně úplně jiný. Dle mého by video v ženách být v play off mělo. Veškeré podmínky pro to jsou. Anebo by nemělo být ani ve finálových zápasech.“
Je to Vaše třetí prohra v superfinále v kariéře, k osmi vítězstvím, takže jedenáctá účast. V čem bylo letos jiné než ty předchozí?
„Nikdy jsem se netajil tím, že superfinále moc nefandím. Samozřejmě, jsou v něm skvělé věci, zážitky, nabídne to prostředí, které kromě mistrovství světa dospělých nemá hráč šanci zažít a každý chce vyhrát poslední zápas, ať už je kdekoli. Ale pro mě to pořád je spíše taková závěrečná show, kde je ten florbal a samotní účastníci finále místy až lehce navíc, takže asi nejsem nějak moc objektivní to hodnotit.“
Konec kariéry už ohlásila Nikola Příleská, také kapitánka Sára Seevaldová nebude pokračovat. Odcházet mají Nela Sikorová s Malwinou Zagorskou. Některé posily již jsou také oznámeny. Máte už vyřešenou pozici brankářské jedničky a co další změny v kádru?
„To by bylo na samostatný článek, jak moc jsem Nikole, neskutečné brankářce a Sáře, neskutečné hráčce a skvělé kapitánce, vděčný za všechno co jsme spolu vyhráli a hlavně zažili.
Teď v létě to zase bude ten rok, kdy bude změn v kádru extrémně hodně. Uvidíme, co to vše nakonec přinese, nicméně se náš management zaměřuje, v rámci našich objektivních možností, posílit hlavně o hráčky, u kterých věříme, že jednak mají nespornou kvalitu, ale na druhou stranu velký potenciál a ještě ze sebe nedostaly dle nás svá maxima, a tak budou mít u nás obrovskou touhu něco dokázat. A samozřejmě chceme zlepšit produktivitu, která nás v závěru sezony trápila.
V brance máme Kaču Vrlovou, má velký talent, byla brankářskou jedničkou reprezentace na šampionátu juniorek, takže tam se jasně nabízí, že dostane úplně jinou roli, než měla letos. Nicméně i v kombinaci s našimi juniorkami ještě celý brankářský tým dál řešíme. A musím také zmínit, že v našem realizačním týmu, kde také dojde ke změnám, nám bude moc chybět Denisa s Vašíkem.“ (usmívá se)
Vítkovice v ročníku 2026/2027 nebudou hrát Champions Cup, mohou si trochu odpočinout. Je cílem okamžitý návrat na vrchol?
„Šanci mají jiní, respektive Bulldogs. Tatran už ví, jak to v něm chodí. Je to skvělá konfrontace, ale taky je velmi nákladná a náročná. A návrat na vrchol? Myslím si, že na něm pořád jsme, byť to byly tři stříbra, ale kdo to má. (usmívá se) Vyhrávat ale musíme chtít dál a na to se zaměříme.“
