6. 2. 2014 Brankáři (0) KOMENTÁŘŮ

Odvěká a stále aktuální otázka: jsou brankáři JINÍ?




Vnímání brankářů ostatními spoluhráči nebývá vždy lichotivé. Spousta z nich si často vyslechne, jak jsou JINÍ či DIVNÍ. Otázkou pak zůstává, kdo stanovuje parametry toho, co je přijatelné, normální a co už je DIVNÉ. Není lepší být originální než průměrně fádní? A není náhodou přídavné jméno JINÍ synonymem pro LEPŠÍ?

Je také určitě k zamyšlení, kde tento stereotyp vznikl. Jestli souvisí s určitým typem masochismu (dobrovolné nastavování se střelám), který brankáři podstupují, nebo se týká jiné stránky jejich osobnosti. Jak uvádí dvojice autorů Jiří Koliš a Dominik Hašek v publikaci Příběhy z hokejové branky (2002), věnované gólmanské pozici: „Brankáři často bývají uzavřenější než většina jejich spoluhráčů, ale zase tolik se neodlišují. Pokud se však mezi nimi objeví někdo opravdu jiný, hned se zevšeobecňuje.“.

Samozřejmě záleží na osobnosti daného brankáře, jak se projevuje a jakou snahu o zapadnutí do kolektivu má, ale je nutné si uvědomit, že v rámci kolektivního sportu dochází k časté interakci mezi jednotlivými spoluhráči a soudržnost týmu je jedním z předpokladů dobrých výsledků. Proto by trenéři, ale i spoluhráči měli brát každého z členů týmu takového, jaký je…

Ovšem – děje se tak opravdu? Zde jsou pohledy dvou hráčů z pole.

Vladimíra Skalíková (Florbal Torpedo Havířov, 2. liga žen):
„Helma, oteplováky s dlouhým vycpaným dresem, mnohdy rukavice a – bez florbalky?

Jeho svatyní je branka a dál než do velkého brankoviště se víceméně ani nedostane. Gólman je nepostradatelnou součástí týmu, přesto se hned od prvního dojmu liší. Zamyslela jsem se nad tímto tématem 3 různými pohledy.

Vladimíra Skalíková

Pohled hráče
Je to pohoda. Gólman si v době sprintů a fyzických cvičení povětšinou hází za mantinelem s míčkem. Když trenér vysvětluje taktiku nebo následující cvičení, gólmani si házejí míčky přes celé hřiště do druhé branky. Na tréninku komunikují spíš brankáři mezi sebou. Avšak v zápase je pro mě brankář někdo, komu se snažím pomoci ubránit jeho síťovaný domeček a nedej bože, aby se soupeř zkusil k našemu brankáři jen přiblížit a snažit se ho jakkoliv ohrozit!

Pohled diváka
‚Taková lehká střela z dálky, a on to nechytil,‘ dá se slyšet v hledišti od přihlížejících fanoušků. Je opravdu tak jednoduché v moři nohou spoluhráčů a protihráčů zaregistrovat malý letící objekt? V takovýchto situacích by ne každý z nás byl zrovna rád v brankářově kůži. Ale kolikrát dokáže taky pěkně podržet tým a několik jeho zákroků končí údivem a potleskem diváků.

Pohled samotného gólmana
Klečet, číhat v brance a čekat, až to do mě někdo narve, to chce kus odvahy, notnou dávku postřehu a malinko posunutý práh bolesti. Toť je úděl brankáře, kterým se nemůže stát jen tak někdo, neb ne každý disponuje těmito vlastnostmi a má dost kuráže.

Ve všech 3 pohledech se dle mého brankář od ostatních hráčů v poli liší. Jak vizuálně, tak pohybem. Mé stanovisko k tomuto tématu je, že gólmani jsou opravdu jiní a neodmyslitelně patří k největším oporám týmů.“

Jiří Bouška (BILLY BOY Mladá Boleslav):
„Nemám moc rád nějaké velké škatulkování a hodnocení těchto škatulek jako celků. Takové to – fotbalisti = simulanti, Boleslaváci = prasata, brankáři = divňáci…

Jiří Bouška, Mladá Boleslav

Pokud bych ale měl nějaké pravidlo/škatulku směrem k brankářům vytvořit, můžu vycházet pouze ze zkušeností s klukama, kteří za 15 let prošli naším klubem. Výsledek je následující: jestli ti někdo řekne, že je florbalový brankář, máš 80 – 90% šanci, že jsi narazil na někoho zvláštního, jinýho, možná trochu divnýho. Aby to nebylo někomu líto, podobná statistika mi vychází i u hráčů v poli. 🙂

Rozhodně je ale potřeba brát tyto závěry s určitou rezervou. Dopracoval se k nim někdo, kdo ve svých 35 letech tráví 4 večery v týdnu v tělocvičně honěním se za míčkem, a to mi rozhodně normální taky nepřipadá…“ 🙂


Autor: Jakub Koráb



KOMENTÁŘE

Napsat komentář

*