Loučení florbalové rebelky. Diana Brennerová odehrála v sobotu poslední zápas

Po dlouhých 17 letech se Diana Brennerová rozloučila s florbalem. Poslední zápas odehrála v sobotu ve čtvrtfinále extraligy v dresu Děkanky proti Herbadentu. S oblíbeným číslem 21 na zádech pogratulovala po hodině hry svým bývalým spoluhráčkám k postupu do semifinále. A uzavřela jednu velkou kapitolu svého života.
Z florbalu tak odešla zřejmě poslední pamětnice úplných začátků tohoto sportu v Česku. „Začala jsem hrát před maturitou, to bylo někdy v roce 1994. Nejdřív jsem hrávala basket za ČKD Kompresory, tehdy to byl celkem dobrý klub. No a pak mě přivedl spolužák Filip Walter na trénink Sparty,“ vzpomíná na první seznámení s florbalem. „Tehdy tam trénovali Kája Klatt a taky Jirka Janoušek a Petr Černý. V té době byly v republice snad jediné strašně těžké mantinely a hrálo se legendárníma fiberkama,“ vybavuje si po letech. Jak vidno, už na začátku měla štěstí na velké osobnosti.

A pak to šlo ráz na ráz. O rok později už hrála za reprezentaci na mistrovství Evropy a dres národního týmu hájila až do roku 2006.
„Pamatuju si jako dneska, že jsem dávala snad historicky první gól Švédkám. Na jejich půlku jsem se dostala díky tomu, že jsem byla na trestný. Skončilo to asi 1:16,“ směje se při vzpomínce na dávné doby před 16 lety. Poslední reprezentační gól pak vsítila v roce 2006 Švýcarkám při remíze 5:5 a o den později se s národním týmem rozloučila v domácím prostředí před pražským publikem.

Ještě bohatší byla její klubová kariéra. Začínala ve Spartě, bojovala za Tatran, po fúzi klubů i za Děkanku, ze které se následně stali Triggers. Pak přišla etapa v Bohemians a návrat opět na ženskému florbalu zaslíbenou Děkanku. Mezitím vyzkoušela i švýcarské dobrodružství v týmu Zuger Highlands.

Diana Brennerová a Eliška Křížová

„Florbal mi nadlouho změnil život. A vzpomínat na něj budu moc ráda, i když jsem vlastně měla pech, co se týče úspěchů. Ve Spartě jsme byly pořád druhé, pak jsem přišla do Tatranu a zrovna nastala éra Liberce. Dobrej byl ale třeba bronz ze švýcarské ligy nebo z Poháru mistrů s Děkankou. Ale titul přišel až po té fúzi,“ vypočítává Diana.

„Mě to tehdy vlastně štvalo. Nechtěla jsem opustit Tatran. Ale nakonec nás to semklo a přineslo nejlepší florbalové roky co do výsledků. Pak se ale hodně změnilo a já musela pryč,“ říká florbalistka, která vždy mluvila otevřeně.

I proto možná v roce 2005 přišla o start na mistrovství světa, které se uskutečnilo v exotickém prostředí v Singapuru. „Asi jsem moc kecala. Nebo spíš: jsem taková, že když se mě někdo na něco zeptá, tak na rovinu řeknu, co si myslím,“ podotýká. „Asi v tom bylo i něco osobního, tehdy jsem s trenéry Chybou a s Musilem neměla nejlepší vztahy. Cítila jsem se ve formě, opravdu mě to mrzelo. Myslím, že to bylo hodně podobné loňskému příběhu Radima Cepka,“ vzpomíná na jednu z nejtěžších florbalových chvilek. Tahle událost jí také změnila myšlení.

„Zjistila jsem, že florbal není všechno. Dodělala jsem školy, začala cestovat, naučila se jazyky a prostě jsem ten čas využila jinak,“ dodává.

Rok poté přesto pro ni přišla satisfakce. Na Czech Open dotáhla Triggers k vítězství hattrickem ve finálovém zápase a stala se i nejlepší hráčkou a střelkyní turnaje.

To už ale pomalu velký florbal opouštěla a dál chtěla hrát nižší soutěž. Jenže s Děkankou přišel díky rozšíření ligy nečekaný postup. „Odchod měl přijít dřív. Ale nešlo říct holkám: ‚Tak si to hrajte samy.‘. Jen abych si nezkazila image důchodce. To není můj styl,“ vysvětluje. „Ale teď už je opravdu konec. Extraliga se udržela, už se vracet nechci,“ dodává.

Diana Brennerová po posledním florbalovém zápase. Spolu s Martinou Jandovou, Kateřinou Moťkovou, Denisou Billou a Anet Jarolímovou.

A kam dál budou směřovat kroky florbalové rebelky? „Musím se věnovat práci a začátkem června mám státnice. A v létě je v plánu dovolená. No a bez sportu to samozřejmě nepůjde. Hory, voda a kolo jsou pořád velká láska. Teď mě navíc chytnul kite,“ plánuje Brennerová s úsměvem své první léto po florbalové kariéře.

Autor: Tomáš Rambousek