Vladimíra Skalíková v průběhu posledních osmnácti měsíců ukázala, že není jen sestrou bývalého českého reprezentanta. S vervou sobě vlastní se vrhla na vedení havířovského Torpeda, jehož prezidentkou se stala právě loni v dubnu. Přiznává, že vést klub nebylo snadné, o to více, že je stále mladá slečna. Nyní je ale s prezidentováním konec. Skalíková totiž přesídlila do Prahy a hned v dresu ELITE naskočila do extraligy.
Vlaďko, po Ostravě a Vítkovicích jsi na startu třetího extraligového angažmá. Pojďme ale od začátku, jak se vlastně zrodil tvůj přesun z Havířova do Prahy?
„Můj přesun do Prahy, který nebyl zpočátku spojen s florbalem, se zrodil na základě dobré nabídky práce. K tomu se přidala touha po změně, odvaha přijmout nečekanou výzvu. Pak už šlo vše jako po másle.“
Co je především zajímavé, to je fakt, že jsi byla prezidentkou Torpeda Havířov. Jaké to pro tebe bylo?
„Vést florbalový klub není nic jednoduchého ani vděčného. Přesto, že člověk se snažil vždy jednat správně a ve prospěch všech, neobešlo se to bez projevů nespokojenosti. Nápadů a snahy je realizovat bylo vždy dost, ale pokaždé to ztroskotalo na stejném problému – financích.“
Co tě vlastně tehdy motivovalo kandidovat?
„Nešlo ani tak o kandidaturu. V té době rezignoval tehdejší prezident Roman Kantor a já jsem měla za sebou již rok ve výkonném výboru klubu. Na valné hromadě se odhlasoval nový výkonný výbor o sedmi členech a z něj se vybral zmiňovaný prezident. Kolegové mě s touto funkcí oslovili a já se rozhodla na tento návrh přistoupit vzhledem k tomu, že jsem měla ze všech nejméně závazků a chuť pracovat pro klub.“
Severní Morava je finančně slabší region a sehnat podporu, navíc po sestupu z extraligy, je složité. Navíc je Torpedo jedním z největších klubů na Moravě. Co tě na té práci bavilo nejvíce?
„Podpory se nám dostávalo, byť v malém měřítku, ale i za to jsme vděční. Aby se ale klub znovu dostal tam, kam patří – na vrchol – je zapotřebí mnohem větší podpory. Osobně jsem byla ráda za každý grant, sponzoring či dar, který náš klubu dostal a pomohl tak k radosti dětí z nového vybavení nebo k podpoře jednotlivých kategorií.“
Vladimíra Skalíková obnovila extraligovou kariéru v ELITE. Foto: ELITE Praha
Dal ti někdo někdy na zřetel, že jsi mladá slečna, v tom negativním slova smyslu?
„Tuto skutečnost jsem na zřetel dostala více než jednou. Ale ani na chvíli mě nenapadalo si z toho dělat těžkou hlavu. Soudit a kritizovat druhé umí dnes kde kdo, ale vstát a něco udělat už moc ne.“
Společně s přesunem do Prahy jsi musela svou pozici opustit. V jakém stavu Torpedo předáváš?
„Doufám, že stav je alespoň o trochu lepší, než když jsem ho přebírala, jinak by byla práce má i všech ostatních bezpředmětná. Cílem je udržet dětskou základnu, vyrazit s kategorií mužů do bojů o první ligu a vytvářet pro tento stav ideální podmínky. Věřím, že lidé, kteří mají momentálně klub ve svých rukou, k tomu mají potenciál i chuť. To ale musí jít ruku v ruce s podporou, a tak doufám, že se jí Havířovu dostane.“
Kdyby jsi měla říct, co ti dalo působení v Torpedu do života, co by to bylo?
„Vážit si práce druhých a podporovat je v tom. Jednou se to člověku vrátí.“
Plánovala jsi hned, že se po příchodu do Prahy zapojíš do florbalového kolotoče?
„Prakticky jsem do Prahy ještě ani nepřišla, protože momentálně hledám bydlení, a rázem jsem čelila prvnímu extraligovému zápasu. Jelikož jsem nechtěla s florbalem přestat, oslovila jsem trenéra ELITE Jelínka, zda bych mohla zatím s týmem trénovat a snad si někdy ve druhé polovině sezony říct o šanci na hřišti. Takže jsem neskutečně ráda za jakoukoliv možnost do hry zasáhnout už teď přesto, že jsem si vědoma, že na sobě musím ještě hodně pracovat. Tréninky jsou strašně fajn, maká se a všichni kolem jsou hrozně v pohodě.“
První utkání a hned nesmírně cenná výhra nad – paradoxně – Ostravou. Jaké to bylo, vrátit se do extraligy?
„Z prvního utkání v extralize po 3 letech jsem byla docela nervózní. Jako paradox to ani neberu, z dob mého působení v Ostravě už v týmu nikdo nezůstal a spoustu děvčat z ostravského FBC znám jen od vidění. Je skvělé, že jsme uhrály tři body, ale nesmíme usnout na vavřínech. Osobně jsem do zápasu zasáhla jen v první třetině, poté se sestava stáhla. Uznávám však, že oprávněně, fyzická náročnost, rychlost a síla v soubojích je úplně někde jinde. O to větší mám chuť na sobě pracovat.“
Autor: Michal Dannhofer
