Byla to turbulentní sezóna, která nezačala dobře, ale končí titulem. Pro trenéra Jiřího Veleckého a jeho věrného pobočníka Dušana Dudeška jde o sedmý primát v nejvyšší soutěži. Velecký, obecně velmi dobrý herní analytik, poskytl Florbal.cz obsáhlý rozhovor, který odhaluje trochu také zákulisí týmu.
Pane trenére, oslavili jste svůj sedmý titul Vítkovic jaké jsou to pocity?
„Pocity jsou to vždy parádní, vyhrávat neomrzí. Zároveň je to taky vždy úleva po celé sezóně, že dopadla tím nejlepším způsobem a tak jak jsme za ní všichni šli. Hráčkami samozřejmě počínaje, přes realizační tým, který u toho byl s nimi v O2 Aréně, přes kondičáka Filipa Saidla, vedení klubu, partnery, až po takovou nenápadnou výpomoc, jako náš videokouč nebo správkyně haly a vrátní, kteří nám vycházeli vždy ve všem co šlo celý rok vstříc. Těm všem patří samozřejmě velký dík, stejně jako našim rodinným příslušníkům a skvělým fanouškům, bez jejichž podpory by to nešlo. A že jich máme s Dušanem Dudeškem už sedm, no asi jsme i trochu dobří.“ (směje se)
Vzhledem k úspěchům Vítkovic a často i síle kádru v jednotlivých letech by to mohlo vypadat snadně…
„To určitě mohlo, ale tady bych mohl odpovědět obráceně a myslím si, že to je daleko výstižnější. Sezóna žen na téhle úrovni stojí nemalé úsilí a finančně zhruba tolik, že kdybychom touto cestou nešli a řešili průměrnost, tak by třeba převedeno na naše muže mohli mít dva, možná i tři naprosto top hráče v kádru navíc a nebo mnozí lidé v klubu mít daleko větší výdělek. Takže již od samého začátku působení mě a Dušana, potažmo dalších lidí jako Tomáš Martiník, Ondra Miklas a tak dále okolo ženského florbalu v klubu, je to o obrovské zodpovědnosti a nasazení přesvědčovat všechny ostatní, že to za to stojí a vracet jim důvěru skvělými zážitky a úspěchy. Věřím, že tohle jsme za ty roky splnili.“
S ohledem na to, jak se sezóna vyvíjela, byl to vůbec nejtěžší titul?
„Každý z těch sedmi titulů byl jiný a vždy bylo těžké jej získat. Už jen vždy vytvořit tým, který by na to měl je obrovská a dlouhodobá práce. Těch hráček se za ty roky protočilo opravdu hodně a v podstatě každý tým, který získal titul byl v mnohém velmi rozdílný a i generace hráček a jejich fungování se mění a my trenéři se snažíme měnit s nimi, někdy lépe, jindy hůře, proto také často realizační tým okysličujeme.
U prvního titulu v roce 2014 to bylo hodně o síle kolektivu, který dostal zázemí a šel si za tím prakticky dva roky v kuse, než se mu to povedlo. Další tituly zase byly často o tom srovnat tým po odchodech nejlepších hráček do zahraničí. Dva tituly byly z domácího prostředí ostravské ČEZ Arény, což byly famózní zážitky s fanoušky, ale zase o to větší tlak.
Ten letošní byl prostě jiný, dnes už hráčky skoro od starších žaček prostřednictvím různých výběrů a reprezentací dostávají obrovské množství podnětů, někdy až příliš mnoho a jsou názorově úplně jinde než dříve a je to pak spíše o tom manévrovat mezi těmi všemi nápady a vychytávat detaily. Ale titul je zase úžasný a s každým týmem neopakovatelný zážitek a klobouk dolů před všemi hráčkami co ho vyhrály.“
Začátek ročníku nebyl povedený, přišlo vyřazení od Zugu, prohra s Chodovem, nepovedlo se postoupit do finále pohárové soutěže. Kde se naopak ročník zlomil? Bylo to to často zmiňované utkání s Tatranem Střešovice?
„Před sezónou odešla generačně jedna z nejlepších hráček, která v Česku hrála, a to Dominika Buczek, letos nejlepší nováček SSL. Skončila vůdkyně kabiny Denisa Ferenčíková a další důležité hráčky. Tým potřeboval čas a toho vzhledem k formátu nového Champions cupu vůbec nebylo. Ten se nám povedl tak napůl, relativně jsme obstáli v zápasech herně, ale prostě jsme šli na konsolidovaný, extrémně zkušený a posílený tým a na postup jsme připraveni dostatečně nebyli. Byly tam i nějaké chyby trenérské a herní, a to se s námi pak docela dlouho v sezoně táhlo jako balvan, který nás v náladě i výsledcích táhnul dolů. Chtělo to prostě hlavně čas a klid, ten přišel až po šampionátu v lednu a únoru a pak už to jelo povětšinou správným směrem.“
Změna přišla také v realizačním týmu, kam přišla Denisa Ferenčíková a později také Ondřej Sidunov. Jak důležitý byl především příchod bývalé kapitánky?
„Rozhodně hodně. Denisa je osobnost a i když to pro ni byl mnohdy křest ohněm, tak přinesla zase něco nového, co možná bylo tím rozhodujícím zlomem. Ona byla v podstatě takový poloviční trenér už jako hráčka a teď to jen rozbalila a třeba samotný průběh Superfinále si ukoučovala hlavně ona sama a já si to víc užíval. (směje se) Ale co musím také hodně vyzdvihnout je role kapitánky Sáry Seevaldové. Měla to ze startu extrémně těžké z mnoha důvodů, bojovala s tou rolí, ale ukázkově až se s tím sžila natolik, že v Superfinále předvedla jeden z nejlepších leadershipů, co jsem v kariéře viděl.“
Čtvrtfinále proti Bulldogs Brno přineslo výhru 4:0, ale druhé utkání semifinále proti FBC Ostrava jste na Dubině prohráli. Byl následující zápas číslo 3 rozhodující?
„Každý zápas v play-off je důležitý. I Bulldogs nám odkrylo slabiny, díky kterým jsme se pak možná nebáli víc reagovat v sestavě právě proti FBC, kde nám výrazně pomohly holky, které možná nebyly mediálně považovány za takové hvězdy. A také, že některé naše mladé, trochu divoké a vrtošivé holky, už pokročily v závěru sezóny tak, že se na ně dalo naprosto zásadně spolehnout v jakékoli chvíli a svou hru na hřišti dostaly pod úžasnou kontrolu, což bylo extrémně důležité. Semifinále pak taky dost rozhodla chladnější hlava a obětavá defenziva na čele s brankářkou.“
V zápase číslo 6 a následně v Superfinále to na pohled vypadá jako splněný taktický plán. Věřil jste svému týmu?
„My jsme týmu věřili celý rok a z toho nijak neuhnuli, i když to občas vypadalo všelijak. Spíše jsme někdy bojovali s tím, aby i tým věřil tomu, co musí pro výsledek udělat a být prostě extrémně poctivý v každé jednotlivosti, protože soupeři vždy čekají na každé zaváhání, a to nejen v zápase, ale třeba i v té přípravě na ně, které se pak někde projeví. Ale když to vezmu z pohledu celé sezóny, tak jednoznačně páté a pak hlavně šesté semifinále a superfinále byly naším herním vrcholem a nejlepší a výrazně přesvědčivé výkony. A o to vlastně v té sezóně nakonec jde nejvíc, vygradovat výkony do finále.“
Jak jste pracovali s faktem, že Chodov v základní části obě utkání získal na svou stranu?
„V podstatě nijak. Superfinále je specifický a úplně jiný zápas než všechny ostatní, je to taková podivná show hrající se v jiné atmosféře, jiném tempu, jiných přestávkách, u žen i jiných pravidel, myslím video. Máme za ty roky už nějaké své „metody“ a způsoby jak tým připravit, naladit, v něčem i odreagovat a odklonit nervozitu a ty fungují, O soupeře v tom zápase mnohdy vlastně ani tolik nejde.
Vítkovice projdou velkou obměnou. Vrátí se za rok znovu do O2 Arény?
„No, je to na jednu stranu hrdost na holky, které se někam výše posouvají nebo jim děkujeme za kariéry, ale je to i takové trochu naše neštěstí, že tohle musíme pravidelně řešit. Ale to je asi na jiný rozhovor nejen o nás, ale i o českém florbale. Jisté ale je, a to ví myslím si už každý, že Vítkovice nejde nikdy za žádných okolností odepisovat.“
Autor: Michal Dannhofer
