PŘÍBĚH: Z gólmanky juniorské repre vítězkou extraligy jako hráčka. Našla jsem zápal k florbalu, říká Lišková

Její florbalový příběh je vskutku unikátní, jiný zatím v historii Superfinále nenajdete. Pavla Lišková ještě v roce 2018 reprezentovala Českou republiku jako brankářka na šampionátu juniorek, o šest let později získala extraligové zlato… jako hráčka v poli Vítkovic. Sezónu zahájila v Třinci, nakonec ale našla pevné místo v třetí lajně ostravského týmu.

Pavlo, pojďme úplně na začátek příběhu. Ještě v roce 2018 jsi reprezentovala Česko na šampionátu juniorek v pozici brankářky. Jak na turnaj vzpomínáš?
„Vzpomínám na něj moc ráda. Je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších florbalových vzpomínek. Měly jsme skvělý tým, jak po stránce florbalové, tak i po té lidské, a to včetně realizačního týmu. Podařilo se nám vyhrát bronzové medaile. Byla to opravdu skvělá parta lidí a o to více jsme si radost z úspěchu, i samotnou cestě k němu, užili.“

Napadlo by Tě tehdy, že o šest let později získáš titul jako hráčka v poli?
„V té době mě to opravdu nenapadlo. Nenapadlo mě to ani ještě relativně nedávno.“

Co Tě vlastně přivedlo k tak zásadní změně, že jsi pověsila brankářskou helmu na hřebík a rozjela kariéru jako florbalistka v poli?
„Roli v tom určitě hrála jistá stagnace z nedostatku motivace a zápalu, či vášně k dané činnosti. Nechtěla jsem však s florbalem končit úplně, proto ta změna. Když něco dělám, chci to dělat na té nejvyšší možné úrovni. Proto to byla enormní výzva, ale zároveň také příležitost, jak znovu najít ten správný zápal a nadšení k florbalu.“

Jako brankářka máš jasně vymezené území pohybu. Co se dá z brankářské praxe využít v poli, kromě střelby, kdy tak nějak logicky asi víš, jak může brankářka soupeře reagovat?
„Co bych asi vypíchla, tak to, že mě chytání naučilo jisté psychické odolnosti. Být v bráně je obrovský tlak, tam není prostor na sebemenší chybu. Musela jsem se s tím naučit pracovat. Proto, když přišly velké zápasy, nepociťovala jsem nervozitu, strach či nejistotu. Plně jsem se soustředila na daný moment. To si myslím, že mi velmi pomohlo.“

Sezónu jsi začala v Třinci, poté přišel přestup do Vítkovic. Jak velká změna to byla?
„Sama jsem to nečekala a nevěřila jsem, že to bude až tak rapidní rozdíl, ale byl, se vši úctou k Třinci, kterému jsem vděčná za to, že jsem tam mohla poprvé z pozice hračky nakouknout do Extraligy. Největší rozdíl byl asi v celkovém nastavení týmu a v tempu a nasazení v tréninku. Byl to, oproti tomu, na co jsem byla dosud zvyklá, opravdu fičák. Musela jsem si na to nějakou dobu zvykat. Ve Vítkovicích jsem pocítila, jak velký rozdíl to může být, když má tým tak vysoké nároky.“

Vítkovice měly v průběhu sezóny problémy s produktivitou. Co se podle Tebe zlomilo zhruba okolo zápasů proti Liberci?
„Je těžké říct konkrétně, co se zlomilo. Faktorů bylo více. Jsem ráda, že jsme formu načasovali právě na play off.“

Jméno sis udělala především jako brankářka FBC Ostrava. Jak jsi vnímala semifinálovou sérii?
„Bylo pro mě opravdu zajímavé ji zažít z druhé strany a z úplně jiné pozice. Jedno ale zůstalo stejné a to, že tato série měla prostě vše – od vyrovnaných zápasů, po mini příběhy mezi jednotlivými hráčkami, až po skvělou atmosféru a fanouškovskou kulisu. Tohle derby je opravdu unikátní a moc si vážím toho, že jsem měla možnost tohle zažít.“

Prostor jsi dostala v rámci třetí formace, která vykrystalizovala v česko-polské spojenectví. Malwina Zagórska dala v Superfinále dva góly, důležité branky nastřílela v semifinále Daria Drzymala. Sedly jste si?
„Musím říct, že hrát po boku dvou polských reprezentantek je opravdu velká výsada a jsem vděčná, že jsem mohla HRÁT právě s takovýma dvěma hráčkami, jako jsou ony. Vždy jsme si dokázaly vyhovět a navzájem se podpořit. Byla to opravdu skvělá zkušenost.“

Poprvé sis také zahrála Superfinále. Jaký to byl zážitek? Co podle Tebe rozhodlo?
„Zážitek to byl výjimečný, těžko popsatelný slovy. Z mého pohledu rozhodly jednoznačně zkušenosti, klidná hlava a víra celého týmu v úspěch.“

Autor: Michal Dannhofer