V českém týmu pro dnes začínající mistrovství světa je Veronika Rybičková unikátní. Ve svých třiadvaceti letech není ani zdaleka nejmladší, přesto je jedinou hráčkou, která dosud neokusila atmosféru mistrovství světa. V rozhovoru pro Florbal.cz přiznala, že o hraní za národní tým vždy snila, ale nikdy se neodvážila tvrdit, že se jí to skutečně podaří. Rovněž vychvalovala mentalitu, která v týmu vládne.
Do extraligy vtrhla jako hráčka Českých Budějovic při jejich ročním působení v nejvyšší soutěži. „Určitě je tam trochu strach. Pro mě se jedná o něco neskutečného, prakticky z nuly se dostat do konečné nominace na mistrovství světa,“ usmívá se sympatická obránkyně.
Přiznává, že tomu, že si zahraje za národní tým, příliš nevěřila. „Nemyslela jsem si, že se to někdy stane, ale když jsem hrála extraligu ještě za Budějovice a viděla jsem hráčky jako Krupnovou, tak jsem si říkala, že by bylo super si s nimi někdy zahrát,“ snila před nějakými třemi lety.
Pochybovala dokonce o tom, jestli se jí povede prosadit v pražském ELITE. „Po přestupu do ELITE jsem ani nevěděla, do čeho jdu, a chtěla jsem si vyzkoušet, jestli vůbec na ten tým mám, protože, co si budeme povídat, 1. liga a extraliga v Budějovicích byla o něčem úplně jiném,“ porovnává. Proto třeba ani nešla do Prahy s výhledem reprezentovat. „Nikdy jsem si neříkala, že bych mohla být v reprezentaci, ale primární motivací bylo být stále lepší. Florbal mne moc baví a chci se neustále posouvat,“ popisuje své cíle.
Jenže cesty osudu se nikdy nedají předvídat, a tak se rázem ocitla v ženské reprezentaci. Společně třeba se zmíněnou Krupnovou, Billou a dalšími, ke kterým tak vzhlížela. „Bylo to super, stát s nimi na palubovce v jedné formaci, dostávat od nich rady. Prostě neskutečné,“ popisuje euforicky. „Jasně, že jsem se bála, když jsem něco zkazila. Ale nikdy to nebylo tak, že by některá přišla a hubovala, naopak všechny holky mě moc podporovaly,“ směje se.
Se zapadnutím do kolektivu tak problém neměla. „Máme plno holek, které se snaží pomáhat nováčkům. Musím zmínit třeba Elišku Vrátnou, ta vždycky přijde a udělá nějaký vtípek, ať si to moc neberu. To pomáhá,“ nechává nahlédnout za oponu národního týmu. „Líbilo se mi, že třeba teď na EFT v Tampere se mně věnovala Tereza Urbánková, velmi zkušená hráčka, která hraje ve Švédsku. Zastavila se, začala se mnou rozebírat, jak se cítím a tak podobně,“ přidává další příklad.
Napjatá ale byla až do poslední chvíle, své nominaci uvěřila až poté, co ji uviděla v televizi. „Až do poslední chvíle jsem tomu nevěřila. Pan Janovský v rozhovoru ještě napsal, že jsou nějaké otazníky a já vím, že jsem nováček a nemám zkušenosti, takže do poslední chvíle to bylo takové rozpačité. A úplně jsem tomu uvěřila až v momentu, kdy jsem viděla nominaci v televizi,“ směje se.
Cíle si nedává vysoké. „Určitě nic nezkazit, odehrát strop a už jenom to, že můžu být na lavičce a podporovat holky, pro mě bude úspěch. Splní se mi sen každého florbalisty,“ zakončí v pozitivním duchu.
Autor: Michal Dannhofer
