Už je to dlouhých 13 let, co se ženy Vítkovic naposledy radovaly z titulu. Moře času… Střelkyně zlatého gólu finále Radka Juříčková (tehdy Špavelková) mezitím vychovala 2 děti, které už vyrostly tak, že v barvách jejího osudového klubu hrají florbal také. Ale když začne vzpomínat na jaro 2000, ponoří se zpátky do finálové série s Děkankou tak živě, jako kdyby skončila včera. A doufá, že si jako fanynka dnes užije podobnou radost díky svým následovnicím.
Ty už hrají o zlato na jeden rozhodující zápas, její tým potřeboval na titul vyhrát 2x. A po úvodním zápase v Praze prohrával. Vítkovice ovšem Děkance prohru 1:2 oplatily stejným výsledkem, finále šlo do rozhodujícího zápasu. V něm Ostravanky prohrávaly na začátku 3. třetiny opět 1:2, ale duel i sérii otočily.
Přestože už tehdy byly na konci se silami. „Trenéři stáhli sestavu jen na pár lidí, vzadu jsme se točily ve 3, byly jsme hrozně vyšťavené, tahaly jsme nohy za sebou,“ vzpomíná jedna z vítkovických legend. A ještě k tomu se hrálo dál, přišlo prodloužení…
Juříčková přiběhla na střídačku a zhluboka oddechovala. „Nemůžu!“ Tehdejší kouč týmu Daniel Folta ji stejně jako ostatní hecoval: „Musíš! Hrajeme o všechno!“ Pak ji plácl po ramenou a poslal na hřiště.
Ve 2. minutě prodloužení Juříčková získala míček po souboji v rohu. „Běžela jsem podél mantinelu, udělala jsem 2 kličky a pak jsem ze šíleného úhlu na úrovni brankové čáry prostřelila gólmanku,“ líčí i dnes nevěřícně.
Pak už si pamatuje jen to, jak ji na parketách v hale na Dopravní zavalilo 20 lidí. „I po těch letech to vzbuzuje emoce. Nikdy potom v kariéře už jsem tak důležitý gól nedala,“ vypráví s nostalgií.
A nikdy potom se ani Vítkovice nedostaly byť jen do finále. Až letos. „Jsou tu šikovné holky. Odehrály nádherné finále poháru, o Superfinále se u nich nemluvilo úplně nahlas, ale když už vedly v semifinále 3:1, s ostatními jsme jim věřily,“ říká Juříčková.
Těmi ostatními míní spoluhráčky ze zlatého týmu, jež na zápasech Vítkovic občas potkává. „Na těch vypjatých jsme se viděly. Už je to doba…“ prohodí při vzpomínce na společné hráčské časy.
Ty si oživila také díky tomu, že se teď probírala starými fotkami. „Všechny, kdo jsou na nich, moc zdravím. A Bazilovi se Sepťou (Danielu Foltovi a Danielu Grečmalovi.) patří velký dík za to, že nás dotáhli až k titulu. Byla to výjimečná sezona, nejde zapomenout!“ rozplývá se.
Z tohohle obrázku dýchá minulost. Zdeněk Mlčoušek předává vítězkám zlaté medaile.
S dalšími šampionkami ji trklo, jak podobné jsou cesty Vítkovic nástrahami play off v roce 2000 i letos. I tehdy přišly Ostravanky v semifinále o mečbol a se Spartou musely doma vydřít postup v rozhodujícím duelu. „Je to fakt podobné. Taky jsme si teď večer před 7. zápasem proti Chodovu s ostatními esemeskovaly: ‚To musejí dát, my jsme to tenkrát taky urvaly!“ připomene strastiplný rok 2000.
O to větší jízda to tenkrát byla při následných oslavách. „Bylo to velké, slavily jsme asi 3 dny,“ směje se Juříčková. „Vím, že nás nejdřív pozval na krásnou večeři tehdejší generální partner, pan Pluhař, a pak už to jelo z klubu do klubu. Chodily jsme po městě s medailemi na krku, byl to pro nás největší úspěch v kariéře,“ podotýká. A své následovnice vyzývá: „Doufám, že holky taky oslaví, pod 3 by dny to jít nemělo!“
Její hráčská kariéra je už od roku 2010 minulostí. Teď vyučuje na Vysoké škole báňské angličtinu pro technické fakulty, přednáší budoucím inženýrům, manažerům, strojařům, stavařům… A studenti prý dobře vědí, kdo za katedrou stojí. „Spousta kluků chodí na ligu, vídají mě tam, vygooglují si to. A občas to pak zkoušejí, že by potřebovali pomoct se zápočtem,“ usmívá se Juříčková.
Od loňské sezony také trénuje ve Vítkovicích elévy, přípravku. Draci. Aligátoři. Tygříci. Lvíčata. I ona má doma dva „tygříky“. A Filip s Bárou už válejí za přípravku. Že by dcerka napodobila maminku a jednou se bila za vítkovické áčko? „Doufejme, že po mě něco zdědila,“ usmívá se Juříčková. „Zatím zkouší i tenis, ale nechtěla bych, aby hrála jen jednostranně florbal. A také ji k tomu nechci nutit, ať si k tomu najde cestu sama,“ vykládá.
Mimo florbal vlastně nikdy nezůstala. Byla na nejkratší mateřské a poté, jak měla po práci čas, spěchala do haly. „Bez florbalu bych nemohla být, je to srdeční záležitost. I kdyby bylo kolik práce, do haly musím!“ povídá zapáleně.
Žádné překvapení, že bude také dnes v O2 areně „u toho“. Vždyť tam mají Vítkovice 2 týmy… „Holkám držím palce. Věřím, že to po dlouhé době zase přivezou do Ostravy! Mají výborný kádr, vyrovnané výsledky v sezoně a partu, která tomu věří. To vyjde!“ říká přesvědčivě.
Autor: Pavel Křiklan
