Česká ženská reprezentace zvládla kvalifikační turnaj o účast na mistrovství světa a v poklidu postoupila do Bratislavy z prvního místa. Hlavní trenér Miroslav Janovský je s vystoupením svých svěřenkyň na turnaji spokojen, v rozhovoru pak rozebírá také roli nového kouče Saschi Rhynera a vyjádřil se také k diskusi, kterou vyvolala rekordní výhra nad Ukrajinou.
Pane trenére, reprezentace potvrdila roli jednoznačného favorita a vyhrála svou kvalifikační skupinu. Jak turnaj obecně hodnotíte?
„Myslím si, že jsme splnili všechny cíle, které jsme si před turnajem stanovili. Věděli jsme, že budeme hrát proti soupeřům z druhého a třetího výkonnostního koše, že budeme mít víc než devadesát procent času míček na hokejce, že budeme muset neustále tvořit do více či méně statické obrany 2-1-2, že soupeři budou nebezpeční pouze z rychlých protiútoků. Na všechny tyto aspekty jsme se zaměřili na soustředění před kvalifikací a jsem přesvědčený, že se to na naší hře projevilo pozitivně. Byli jsme v útoku celkem solidně produktivní, v každém zápase jsme diktovali tempo hry v celém jeho průběhu, takže jsme opravdu spokojeni.“
První reprezentační akci má za sebou také švýcarský kouč a nová posila realizačního týmu Sascha Rhyner. Jak se projevoval? V čem vidíte jeho největší přínos?
„Na soustředění a následné kvalifikaci jsme si mohli poprvé vyzkoušet vzájemnou spolupráci. Se Saschou jsme se dobře znali z pozice soupeřů a těšili jsme se, jak nám bude klapat spolupráce na střídačce i na trénincích. Dovolím si říct, že jsme si oba v řadě věcí podobní a projevuje se to především v názorech na jednotlivé drobnosti ve hře i na obecný pohled na sport. Myslím si, že Sascha bude rozhodně velkým přínosem pro celý tým a určitě má velkou touhu pomoci dotáhnout tým k vytyčenému cíli, který se pochopitelně váže k úspěchu na mistrovství světa.
V Madridu jste se utkali s týmy, proti kterým by reprezentace neměla mít problémy s vítězstvím. Jak se k takovým utkáním přistupuje, jak na ně hráčky motivovat?
„S motivací problém nebyl. Stojíme na střídačce českého týmu, který je složený z cílevědomých hráček, kterým není potřeba připomínat, jak se hraje za český národní tým. Uvědomujeme si zároveň, že nejsme tak dobří, abychom prostě jen tak vyrazili do zápasu s Lotyšskem a v pohodě ho porazili. Když se ale na takový zápas připravíme, jsme schopni ho bez větších problémů zvládnout.“
Jakým způsobem lze v takových utkáních zlepšovat týmový výkon, potažmo jednotlivé fáze hry?
„Jedním z našich cílů bylo zkvalitnění hry do soupeřova postavení 2-1-2, kdy je potřeba rychle pracovat s míčkem a otáčet hru, být kreativní v útoku, mít dobrý pohyb obránců do forhendových výběhů, kvalitní finální přihrávky pro následnou střelbu z první, být kvalitní při clonění a následném dorážení. Pokud takovou hru zvládnete dobře, jste schopni být produktivní a především pak dokážete takovou hru předvádět i proti kvalitnějším soupeřům při větším tlaku soupeře na míček. Tímto způsobem se dá pracovat na stálém zlepšování vlastní hry i v průběhu rozhodnutých zápasů.“
Bylo vidět, že v jednotlivých zápasech hodně manipulujete se sestavou. Bylo to předem záměrem?
„Chtěli jsme hrát tři zápasy proti Španělsku, Maďarsku a Ukrajině vždy na dvě pětky, které jsme v polovině zápasu chtěli prostřídat. Cílem bylo pochopitelně udržet co největší tempo hry v průběhu celého zápasu. V prvním zápase se to bohužel nepodařilo, protože dvě hráčky ještě lehce laborovaly s doznívající nemocí a lehkým zraněním. Takto jsme tudíž hráli až proti Maďarsku a Ukrajině. S Lotyšskem jsme pak chtěli udržet hru ve třech pětkách, ale v průběhu zápasu jsme nechali do hry zasáhnout všechny hráčky. Proto se tak může zdát rotace hráček větší, ale spíš jsme se naopak snažili držet předem sestavené řady.“
Jak hodnotíte výkon novicek v národním dresu?
„Jediným opravdovým nováčkem byla Nela Kapcová z Ostravy. Ostatní hráčky už nějaký ten start v národním týmu mají za sebou. Nela měla z ženské reprezentace velký respekt, ale věřím, že ho ze sebe v Madridu setřásla. Má rozhodně zajímavý potenciál, ale je potřeba, aby k střeleckému talentu ještě přidala větší dravost, pracovala na různých cvičeních typu ‚stop and go‘, na zpevnění celého trupu, zkrátka aby byla schopna prosadit se i v zápasech se soupeři většího kalibru. Určitě jí ale prostor dáme i v dalších reprezentačních akcích. Pouze na ní tak bude, jak se své šance zhostí. Stejně tak to ale platí o všech ostatních hráčkách.“
Vy jste znám jako velký zastánce současného formátu kvalifikace, který proti sobě svádí vyspělé celky s těmi, které svou florbalovou historii teprve začínají psát. Jaký je z tohoto pohledu Váš dojem po druhém kvalifikačním turnaji?
„Můj pohled se nezměnil. Nesmíme být zahleděni jenom do sebe a říkat si, že nic jiného než zápasy se Švédskem, Finskem a Švýcarskem nás nezajímají. To by se tak na nás brzy mohli vykašlat Švédové a říct, že budou hrát pouze s Finskem. Všichni si musíme uvědomit, že pokud se florbal má dál rozvíjet i v dalších zemích, pokud se v budoucnu má dostat na Olympijské hry, potřebuje takovéto setkávání. Vždyť pro země, jako je Španělsko, Ukrajina nebo Maďarsko, je to vlastně jediná příležitost za dva roky, jak se mohou utkat s týmy ze světové čtyřky.“
Všechny čtyři elitní týmy přijely na kvalifikaci s tím nejlepším, co měly k dispozici. Švédky tak minule neučinily. Je to podle Vás správný krok?
„Je to určitě správný krok. Celá TOP čtyřka tak dává najevo, že považuje takovéto měření sil pro rozvoj florbalu za důležité. Vše zapadá do dalších programů Mezinárodní florbalové federace, které se v rámci partnerství florbalově vyspělejších zemí s těmi méně rozvinutými snaží zvyšovat kvalitu tohoto sportu ve světě. A nejedná se jenom o sportovní, ale třeba i o organizační nebo legislativní pomoc.“
Po drtivé výhře nad Ukrajinou se zvedla diskuse o tom, že naše florbalistky měly soupeře šetřit a ne mu stále dávat branku za brankou. Teď budu mluvit za sebe: neumím si dost dobře představit, jak by to šlo na zhruba třiceti metrech hřiště realizovat. Přesto, uvažoval jste o něčem podobném?
„My jsme hráčkám v průběhu zápasu řekli jednu důležitou věc: pokud mají ctít svého soupeře, jeho snahu prezentovat se na kvalifikačním turnaji, tak jeho snahu nesmí zesměšnit nějakým vypuštěným výkonem nebo snad legrací a úsměšky. My soupeře ctíme, a proto jsme se snažili hrát stále co nejlépe, tedy vstřelit co nejvíc branek. Ostatně bychom tím popřeli i naprosto základní smysl míčové hry – tedy dát co nejvíc branek nebo třeba košů. Diskuzím k tomuto tématu tak příliš nerozumím. Možná to jenom něco vypovídá o české mentalitě.“
Nebylo by právě nějaké takové šetření právě tím ponižováním soupeře? Fakt, že dostal hodně branek, je prostě přirozeně dán jeho florbalovým vývojem.
„Každý sport má svůj vývoj. Není to tak dlouho, co česká ženská reprezentace končila na šampionátech daleko za medailovými příčkami. Vždyť teprve před osmi lety jsme se poprvé dostali do semifinále MS a před námi běžně končily týmy, jako je Norsko, Rusko nebo Lotyšsko, a my horko těžko dokonce bojovali s Japonskem o sedmé místo. Florbal se ale vyvíjí a v současné době je správně, že se takovéto kvalifikace hrají. Až počet států naroste, určitě dojde k přehodnocení i takovýchto kvalifikačních klání.
Autor: Michal Dannhofer
Tak samozřejmě, že pan Janovský bude chtít zuby nehty zachovat současný formát kvalifikace. Po jeho nepříliš úspěšných vystoupení na MS a EFT se musí aspoň občas poplácat po rameni, jak že to dobře holky zahrály.
Souhlas s tím, že se má dát co nejvíce branek. Když je někdo schopen dostat 45 gólů, je správné, že je dostane. Musí s tím počítat a když to není schopen unést, tak se do toho nemá cpát, nebo víc pracovat na tom, aby sehrál s favoritem důstojnou partii. Nějaké vypouštění při velkém rozdílu považuju za nesmysl a je to pro mě nepochopitelné. Ani v tom nevidím výhody ani pro jednu stranu – toho lepšího to ukolébá a odnaučí dřít naplno a horšímu to dá falešnou naději, že je míň špatný, než tomu ve skutečnosti je, což není v obou případech dobré.