Trenér Jiří Kysel o ní říká, že je přírodní úkaz. A ona jeho slova potvrzuje. Vinohradská útočnice Barbora Reichová se s florbalem nejdřív potkala pracovně během mistrovství světa 2008 coby fotografka deníku Sport. Tenhle sport ji sice okouzlil, ale dlouhé roky si pak chodila „jen tak“ zahrát. Až loni se rozhodla, že zkusí, na co v něm má. A z B-týmu Královských Vinohrad ve 4. lize (ženské nejnižší) to za necelý rok dotáhla do elitní soutěže. Ve 28 letech…
V extralize se pak ve svém druhém zápase podílela při debaklu s Herbadentem 4:19 na 3 brankách svého týmu (2+1), přičemž její účast na hřišti při vstřelených a inkasovaných gólech je víc než kuriózní: 4:1!
A to určitě nedosahuje kvalit podobné komety Kláry Rozumové, což leccos svědčí o kvalitě a konkurenci v nejvyšší soutěži… Její příběh je poutavý i tím, že po tak strmém rozletu zůstává pokorně oběma nohama na zemi. A mluví třeba o tom, že stále cítí odpovědnost vůči B-týmu v oné 4. lize, odkud před pár měsíci odstartovala.
Asi pro tebe nebude těžké si vzpomenout na to, kdy jsi odehrála svůj první soutěžní zápas ve florbale, že?
„První zápas za B-tým SKV (PH+SČ liga žen) a celkově můj první soutěžní ve florbale jsem odehrála loni před rokem – 15. září 2012 v Kralupech proti domácím. A první zápas za A-tým (1. liga žen) jsem absolvovala, pokud se nepletu, teprve nedávno, a to 17. února 2013 v Litvínově proti ELITE B. Nastoupila jsem až v závěru zápasu a hned v prvním střídání jsem skórovala.“ 🙂
Co bylo vlastně tím momentem, kdy ses po letech váhání rozhodla, že florbal zkusíš hrát závodně?
„Musím říct, že to, že jsem začala hrát florbal ‚závodně‘, byla v podstatě souhra všech různých náhod. Florbal mě bavil, a tak nějak po očku jsem si nějakou dobu hledala tým, se kterým bych si mohla jít pro zábavu zatrénovat a občas plácnout. Díky Vilasovi (vinohradskému asistentovi trenéra Vilému Svobodovi – pozn. aut.), kterého znám od MS 2008, jsem se postupem času seznámila a spřátelila s dalšími lidmi z SKV. První trénink jsem s holkama absolvovala už zhruba před 3 roky. To si už ani ony možná nepamatují, protože jsem po něm, kdy mi to moc nešlo :-), a především vinou mé poměrně časově náročné profese, už na další nedorazila. Až loni v létě na mimoflorbalové sportovní akci, kde byla spousta lidí z SKV, mě Vilas a tehdejší trenér B-týmu žen Jindřich Očenášek přemluvili, ať s nimi jedu hned druhý den na soustředění. Druhý den ráno jsem se tedy sbalila a jela. Tím vlastně začala moje ‚florbalová kariéra‘.“ 🙂
A čím u tebe vyhrálo zrovna SKV?
„Byla to v podstatě jasná volba. Potřebovala jsem prostředí, ve kterém se budu cítit příjemně a kde jsou fajn lidi. Nechtěla jsem jít ve svém věku do týmu, kam bych chodila na tréninky nervózní, trenér na mě křičel a já se stresovala. Florbal je pro mě především zábava, ne povinnost.“
Bereš to pořád tak, že jsi v extralize jen „na návštěvě“? Do florbalu jsi šla s tím, aby sis jen tak zahrála…
„Nemyslím si, že bych vyloženě říkala, že extraligu hrát nechci, spíš šlo o to, že jsem si myslela, že ji hrát nemůžu. Jak kvůli výkonnosti, tak kvůli pracovnímu vytížení. Neřekla bych, že se v extralize cítím jako na návštěvě, ale je fakt, že ještě tak před třemi týdny by mě nenapadlo, že odehraju hned obě úvodní kola extraligy. Musím ale s radostí přiznat, že mě to s holkama hrozně baví a kdykoliv budu moct a bude potřeba, budu tam ráda s nimi. Na druhé straně bych ráda podotkla, že se rozhodně nevidím jako nepostradatelná nebo klíčová hráčka pro A-tým. Daleko větší zodpovědnost cítím vůči našemu B-týmu, kde si naopak myslím, že bych mohla sehrát důležitější roli v boji o postup.“
Barbora Reichová (č. 14) se raduje z jednoho ze svých gólů do sítě Herbadentu.
Jak při práci, v níž je největší vytížení večer, stíháš tréninky?
„S prací to stíhám různě. Rozhodně nemám žádné úlevy. Když můžu, jdu na trénink. Jsem domluvená s trenéry, že můžu chodit na všechny tréninky ženské složky, jak A, B tak i C, abych byla s balonkem co nejčastěji. Když nestihnu kondiční trénink večer, pokud to jde, nahrazuji si ho druhý den ráno. Nejsem schopna si v práci naplánovat volno podle tréninků A-týmu. To, bohužel, platí i pro zápasy. Když můžu, vezmu si volno, nebo si to s kolegy nějak vyměním. Je ale jasné, že určitě nebudu na všechny zápasy extraligy už jen z toho důvodu, že v zimě jedu téměř na měsíc na olympiádu do Soči.“
Oproti ostatním máš handicap v tom, že hraješ jen krátce. Čím se ho snažíš dohnat?
„Neřekla bych, že tenhle handicap jde něčím dohnat. Zkušenosti a správné návyky, které mi chybějí, mi prostě nikdo nedá. Musím mít určitě o něco větší snahu a trpělivost než holky, které to hrají roky. Snažím se víc ptát trenérů. Prosím je, aby mě upozorňovali na individuální chyby. Loni jsem po trénincích zůstávala v hale déle, abych se naučila střílet příklepem, a když je možnost, koukám se na video hry, snažím se hledat chyby a poučit se z nich do budoucna.“
V čem ti pomohlo, že jsi dlouhé roky chodila hrát s klukama?
„S klukama jsem si chodila a stále chodím ‚plácnout‘ na menší hřiště s menšími brankami bez brankářů a bez jakékoliv taktiky. Možná i právě proto mě to naučilo trochu improvizace a herního myšlení, které, bez urážky, bohužel my, holky, obecně až tak nemáme.“
Nepřijde ti, že je s českou ženskou extraligou něco v nepořádku, když se tam po pár měsících hraní celkem úspěšně chytíš?
„Mám za sebou pouhé 2 zápasy, které nemusejí nic znamenat. To, jestli se v extralize ‚chytím‘, se teprve uvidí. Fakt je ten, že je trochu zvláštní nebo kuriózní, že se vůbec mohlo stát, že jsem v extralize nastoupila a dokonce jsem byla schopna bodovat. I přesto, že jsem celé dětství a mládí hrála basket, nemyslím si, že kdybych teď začala znovu trénovat, mohla bych v příští sezoně nastoupit v nejvyšší ženské basketbalové soutěži. Radši bych tedy samozřejmě řekla, že nic divného na extralize není a že jsem jen tak straaaašně talentovaná :-), ale na rovinu musím říct, že podle mého názoru ženská extraliga bohužel až takovou kvalitu nemá.“
Jaké bylo se v zápase s Herbadentem postavit proti holkám, které jsi dosud jen fotila?
„Musím říct, že ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu proti Herbadentu hrát, měla jsem z toho…, jak bych to řekla…, ne strach, ale spíš obavu. Obavu z toho, aby to nebyl trapas, protože pro holky jsem sportovní fotografka a rozhodně ne florbalistka. Myslím, že řada z nich mohla být překvapená, když mě tam viděla. Koneckonců, já byla překvapená taky!“ 🙂
Dva góly, plné hlediště, hráčka zápasu – by to tvůj nejsilnější sportovní zážitek?
„Tohle je pro mě strašně těžká otázka. Samozřejmě, že to byl krásný zážitek. Vlastně to byl takový hezký příběh, který se bude hezky vyprávět i poslouchat. Na druhé straně si myslím, že kdybych předtím v pátek rozhodla zápas v Olomouci, měla bych větší radost. Tohle byl tedy asi takový hezký individuální zážitek, ale třeba loňský postup do extraligy ve mně zanechal větší stopu i přesto, že jsem až tak nehrála.“
Autor: Pavel Křiklan
