Ve florbalovém prostředí se povídá o tom, že třetí finále bylo posledním zápasem tvé kariéry, můžeš to potvrdit?
„Ano, již dlouho jsem avizovala, že letošní finále je moje konečná.“
Je to konec definitivní, nebo nevylučuješ návrat například jako trenérka?
„Do nejvyšší soutěže už nemám v plánu naskočit. A doufám, že ani nebudu muset. Chtěla bych ale pomáhat gólmankám v klubu. A asi budu vypomáhat s trénováním dětiček.“
Pojďme si projít tvůj florbalový život. Kdy a jak ses vlastně k florbalu dostala?
„K florbalu jsem se dostala na střední škole. Během několika měsíců jsem měla možnost trénovat s prvoligovou Spartou (tehdy jedním ze 4 nejsilnějších týmů ligy), kde se mě ujal Petis (Petr Pajer – pozn. aut.) a ukecal mě, ať zůstanu v bráně. Já tam totiž moc nechtěla.“
Proč ses tedy stala zrovna brankářkou?
„Náhoda a řekněme, že možná i osud. Na druhé lize nám zranili brankářku půjčenou z A-týmu, a tak se někdo musel převléci. Nikdo nechtěl, tak jsem se obětovala. Její zranění chvíli trvalo, takže jsem za ní tu dobu chodila na jejich tréninky, jak už jsem popsala.“
Máš za sebou kariéru protkanou mnoha medailemi a trofejemi. Které si ceníš nejvíc?
„Turnaj a tím pádem medaile číslo 1 pro mne zůstane bronz z Evropského poháru ve Finsku. Nejlepší zážitek!“
Zahraniční angažmá ve tvé kariéře nenajdeme. Nemrzí tě, že sis nikdy nezachytala v některé špičkové lize?
„Když se blížil konec střední školy, hodně jsem o tom přemýšlela, ale nebylo to tehdy ještě tak běžné. V úvahu připadalo jen Švýcarsko. Německy neumím ani slovo, takže bylo těžké se tam nacpat! A navíc, nikdy o mne žádný zahraniční klub neprojevil zájem, takže jsem o tom později už neuvažovala. Ale jsem ráda, že už jsou možnosti pro mladší holky daleko otevřenější.“
Za těch mnoho odchytaných letech jsi zažila mnoho různých modelů soutěže, jiný počet soupeřících týmů a mnoho dalšího. Jak se díváš na změny, které extraligu čekají příští rok?
„Nesouhlasím se změnami, které se chystají. Lize to podle mého názoru neprospěje. Ale to jsou věci, do kterých neumím, a ani netoužím zasahovat, takže nechci kritizovat. Třeba se časem ukáže, že to byl dobrý počin. Nechme tomu čas.“
Kdy ti v hlavě začala klíčit myšlenka na konec s vrcholovým florbalem? Co bylo hlavním motivem už dál nepokračovat?
„Myšlenka klíčila už hodně dlouho. Nebýt florbal kolektivním sportem, skončila jsem hned na začátku letošního ročníku. Ale nechtěla jsem holky nechat ve štychu, a tak jsem se snažila, aby na mně nic nepoznaly. Absolvovala jsem s nimi letošní pohár, kde jsme získaly druhý bronz, což považuji za odměnu. Ani na MS jsem nebyla rozhodnutá, že odjedu. Nakonec jsem se rozhodla jet. A doteď nevím, jestli to nebyla chyba! V klubu jsem se pak snažila předat štafetu hned po MS. Bohužel Líba (Libuše Masárová – pozn. aut.) nechodila na tréninky kvůli škole a Suši (Lenka Suková – pozn. aut.)se zranila, takže jsem zbyla sama. A co bylo hlavním důvodem? Že mi byl tento sport naprosto znechucen. A upřímně poslední dva roky v reprezentaci ve mně zabily vše, co jsem florbalu měla ráda. Bohužel jsem člověk, který si všímá asi více než ostatní a některé věci prostě nedokážu přejít.“
Přesto ses nakonec rozloučila pěkně. I když sis ve finále zachytala asi méně, než jsi očekávala. Navíc jsi dvakrát inkasovala hodně nečekanou úvodní branku. Jak ses s takovým začátkem vyrovnávala?
„Ve všech třech utkáních jsem soupeřkám darovala první branku. Bohužel pro ně toho nikdy nedokázaly využít. I proto jsem se na našem webu nechala slyšet, že mne zklamaly. My jsme nehrály svoji hru a rozhodně jsme nebyly nijak suverénní. Můj výkon byl taky slabý a já prostě čekala, že toho soupeř využije a potrestá nás. Sérii jsem očekávala vyhecovanou a těžkou. Bohužel fakt nebyla!“
Obránkyně se dle slov trenérek potýkaly s nízkou sebedůvěrou, pociťovala jsi to také?
„Máme toho hodně za sebou a já týmu věřila. Navíc prognózy o tom, že po odchodu Ilči a Kláry (Novotné s Rozumovou – pozn. aut.) nebudeme střílet góly, se nepotvrdily. Já jsem nepociťovala žádnou slabší sebedůvěru u nikoho. Spíš bych řekla, že v určitých pasážích jsme nehrály týmově a na můj vkus moc tahaly míček.“
V rozhovoru na klubovém webu jsi ‚vybízela‘ hráčky Bohemians k častější střelbě. A ony ke 33 střelám z prvních dvou duelů přidaly napotřetí rovných 30. Jsi tedy z tohoto pohledu spokojená?
„Moje popíchnutí nebylo myšleno zle. Jen jsem chtěla vyjádřit svoje zklamání. Já vážně čekala napínavou sérii… Musím uznat, že Bohemka se v posledním zápase polepšila. Myslím, že tomu hodně pomohla atmosféra v hale. Bubeníci z Prahy 11 udělali super kulisu. I my jsme hrály daleko rychleji.“
A na závěr: Jaké byly na konci třetího finále tvé pocity, když jsi věděla, že je to tvé poslední utkání kariéry? Přepadla tě nostalgie?
„Nepřepadla. Spíš jsem cítila úlevu z toho, že i když pro mne bylo hodně těžké najít motivaci, tak jsem to holkám až tak nepokazila.“
Foto: Jiří Janák
Autor: Michal Dannhofer
