Už jsou zase zpátky. Osobnosti českého florbalu poslední doby a symboly 7leté mistrovské éry Herbadentu Denisu Billou a Dominiku Šteglovou vyřadilo pár týdnů po sobě vážné zranění kolene, obě od začátku kalendářního roku na hřišti chyběly. V civilu společně sledovaly v dubnu v O2 areně prohru svých spoluhráček v Superfinále s Vítkovicemi, dlouhé měsíce rehabilitovaly. Teď však znovu patří do sestavy klubu z Jižního Města a sní o návratu na extraligový trůn.
Vaše zranění byla těžká, obě jste musely na zásadní operaci. Napadlo vás někdy během dlouhé rekonvalescence, že vám zdraví nedovolí se vrátit?
Denisa Billá: „Mě ne. Mám první plastiku vazů a říkám si, že když je poprvé, snad musí vydržet.“
Dominika Šteglová: „Mě to taky vůbec nenapadlo. Už jsem zhruba věděla, do čeho jdu, o to menší strach jsem z toho měla. To, že by se mi nepovedlo vrátit, jsem si nepřipustila. Jde spíš o to, jak člověk rehabilituje, jak to postižené místo zpátky naposiluje. Samozřejmě se může stát, že se to zase přetrhne, ale měla jsem hrozně velkou motivaci se vrátit…“
Zranily jste se sice několik týdnů po sobě, ale na operaci jste šly přibližně ve stejnou dobu. Rehabilitovaly jste spolu, podporovaly jste se?
Šteglová: „Právě, že jsme spolu nerehabilitovaly. Zranily jsme se 2 měsíce od sebe, a ten rozdíl je docela znát, je to hodně. První měsíc nemůžeš nic, teprve pak lze začít chodit. Takže jsme si akorát po operaci každé z nás psaly, když jsme se pak byly podívat na holky, povídaly jsme si o tom, ale ten proces jsme měly odlišný, v rehabilitaci jsme byly každá na jiné úrovni. Až pak, když jsme se přidaly k týmu, jsme byly spolu.“
Bylo pro vás obtížné vracet se samotné, když jste celý život zvyklé na tým kolem sebe?
Šteglová: „Úplně z počátku jsem se nezačleňovala, jela jsem si svoje. A jak byl ten tým u nás nový a já s ním tolik nebyla, necítila jsem se úplně dobře. Ještě tím, že jsem předtím byla kapitánka, bylo to pro mě nové, necítila jsem se tam jako dřív. Ale teď? Ten tým je prostě skvělej, holky mi dost pomohly.“
Billá: „Já to měla obráceně. Začala jsem s holkama co nejdřív, i když jsem nemohla běhat. Ony už běhaly, já tam chodila a dělala jsem nějaké cviky, které mi doporučil Dan (kondiční trenér klubu Hejret – pozn. aut.). Takže jsem spíš ten kolektiv vyhledávala, abych v tom nebyla sama a v podstatě mě to i podporovalo.“
Na začátku rekonvalescence jste se učily znovu chodit. Jaké to bylo?
Billá: „Po takovéhle operaci si tímhle projde úplně každý.“
Šteglová: „Musí se dělat správný nášlap nejdřív na patu, pak na špičku, učily jsme se to obě u Barny (předního českého fyzioterapeuta Miloše Barny, který spolupracuje s Herbadentem – pozn. aut.), to je normální součást. Ale chodit pořádně doteď neumíme ani jedna.“ 🙂
Billá: „Asi tak.“ 🙂
Zatímco Dominika už v září normálně běhala, ty ses, Deniso, ještě spíš tak trhaně pohybovala, že?
Billá: „Jasně, tak nějak jsem pokulhávala. Bylo to stejné už poprvé, když jsem se zranila, mám to snad nějak vrozené, nevím… Zkracuju kroky a pak pokulhávám, pocupitávám. Ale teď už je to v pohodě, je to i tím, že noha sílí, jsem víc rozběhaná… Těch 9 měsíců bez vrcholového sportu bylo znát.“
V reprezentaci na loňském mistrovství světa.
Musely jste se učit ještě něco jiného než chůzi?
Billá: „V podstatě všechny pohyby nohama. Třeba běh, protože noha na něj není najednou zvyklá.“
Šteglová: „Já se na běh hrozně těšila, i když ho nemám moc v oblibě. Jediné, co se nacvičuje, je ten nášlap, aby se krok dělal správně.“
Billá „Aby se do něj koleno zapojilo tak, jak má.“
Šteglová: „Protože má tendenci třeba sjíždět do středu a ty se musíš snažit o to, aby šlo ven.“
Jak to vypadá, když se člověk učí znovu chodit?
Billá: „Strávíš tři čtvrtě hodiny s fyzioterapeutem, pomalu tě staví a říká ti, jak máš našlapovat, pata, špička. Později tě bere na schody, aby si tělo vzpomnělo. Na těch schodech chodíš nahoru, pro mě byl třeba hrozně dlouho problém chodit z nich dolů.“
Šteglová: „Když jsme byly ještě po operaci na klinice Berouně, šly jsme na rehabilitaci, tam je kolem zdi zábradlí…
Billá: „…já ho neměla. Byla jsem jen 2x o berlích a pak na schodech.“
Šteglová: „Mě druhý den přesunuli na rehabilitační část, šla jsem na motodlahu, dělala jsem nácviky a měla jsem se snažit na tu nohu postavit, což jsem docela… Člověk vůbec nevěří tomu, že ho ta noha v tu chvíli unese, že se na ni fakt může postavit. Takže stojíš u zdi, opíráš se o držadlo na ní… Ještě jsem měla v druhé ruce berli, protože to prostě nejde hned se na tu nohu postavit.“
Billá: „Myslíš berli s drénem…“
Šteglová: „Jo, kabelku.“ 🙂
Bojíte se teď i na hřišti, nebo už vůbec?
Billá: „Já si myslela, že se budu bát, ale nestíhám o tom přemýšlet.“ 🙂
Šteglová: „Třeba v obraně, kde teď hraju, ani ne, protože tam si ten souboj víceméně můžu vybrat, ale v útoku vím, že tam je to ještě špatný. Když dostanu do rohu balónek, jako první věc se musím zpevnit a bojím se sehnout, protože nevím, odkud přijde náraz, kde se mám zpevnit… To je ještě pro mě problém. Docela často se mi vrací, ale ne při hře, pocit toho, když to koleno udělá pohyb sem tam, křupne to v něm a přetrhne se. To je nepříjemný.“
Billá: „V tom mám asi výhodu, protože mě to křup naposledy udělalo před x lety.“ 🙂
Šteglová: „Jak to má člověk ještě podruhé, navíc to poprvé nebylo zas tak dávno… Ale když jdu na hřiště, nebojím se. Ovšem vnitřně to tam mám. Proto i nosím ještě ortézu, i když bych ji už nemusela mít. Ale mám to zpevněné, abych se cítila líp.“
Překvapilo mě, Deniso, že ty ortézu, nenosíš…
Billá: „Protože mám často studené nohy a hrozně mi vadí, že to koleno není v teple, takže mám přes něj neoprén. Doktor mi ani žádnou ortézu nedoporučil, říkal, že stabilita se mu líbila, že to musím jen naposilovat, takže mu věřím. A když jsem si to zatejpovala, v tu chvíli jsem měla v podvědomí, že něco s tím kolenem mám, protože jsem vnímala ten tejp na noze. Kdežto ten neoprén to jen zahřívá, je to příjemnější.“
Každopádně už pár týdnů jste zpátky na hřišti. A když jsi, Deniso, předminulý víkend proti ELITE dala gól, spoluhráčka Saša Ferencová ti běžela vzít míček, který si hráčky schovávají na památku první trefy. Byl to od ní jen vtip, nebo to vnímáš opravdu jako nový začátek?
Billá: „Vůbec nevím, jak jí to napadlo! 😀 Neměla jsem tušení… Najednou běžela do brány, ale hned, a dala mi ho. Na jedné straně mě to potěšilo, protože to byl v podstatě opravdu pro mě nový začátek. Takové zpříjemnění toho zápasu a návratu na hřiště.“
Pro tebe je to Dominiko také nový začátek, když teď po návratu nastupuješ v obraně?
Billá: „Třetí začátek.“ 😀
Šteglová: „Jo, ještě jednou se zraním a jdu do brány. 😀 Byla jsem na vrcholu, na křídle… Ale chci se probojovat zase do útoku, víc mě to tam táhne si nabíhat, podporovat ho, jsem spíš útočnice. V obraně mě to baví taky, i když moc neumím bránit 1 na 1. Když na mě hráčka jde, ještě to zvládnu vycouvat, ale myslím, že do rohů nechodím úplně správně. Necítím se na beku zcela ideálně. Taky to asi beru jako nový začátek. I když spíš jako novou výzvu celkově, třeba proto, jak se změnil náš tým.“
Mohly byste spolu hrát v jedné obraně, ne?
Billá: „Mám pocit, že jsme takhle už jednou hrály. To jsme byly ještě děti, když nás v juniorské reprezentaci ze srandy prohodily.“
Šteglová: „A teď jsme takhle začínaly na trénincích. Byly jsme obrana, do které nechoďte! 🙂 Ale myslím, že je dobře, že spolu nehrajeme. Protože trénujeme juniorky a jsme obě dvě takové osobnosti, že je to tak lepší. Aspoň si nelezeme tolik na nervy.“
Na Superfinále v pozadí za střídačkou.
Na nervy vám muselo jít dubnové Superfinále. Vy, které jste byly zvyklé řadu let vyhrávat tituly, jste najednou musely bezmocně přihlížet tomu, jak vaše spoluhráčky nestačí na suverénní Vítkovice. Jak jste to snášely?
Šteglová: „Bylo to strašný… Bylo mi líto holek, protože to pro ně byl hroznej den blbec. Přišlo mi, že fakt chtěly, ale někdy to prostě nejde… A ještě když nemůže člověk být ani na té střídačce, nemůže je poplácat, podpořit, nic, jen je o přestávce povzbudit… To bylo nepříjemné. Ale na druhé straně jsem byla ráda, že u toho nejsem.“ 😀
Billá: „Pod to se můžu podepsat. 🙂 Ale zároveň si myslím, že je to pro náš tým dobře. Konečně se veškerá pozornost odtáhla od nás, všichni se věnují ostatním a my jsme se mohly zase soustředit na sebe, nebýt pod tlakem, pod tím očekáváním, že my zas musíme někde něco dokázat.“
Šteglová: „Anebo když všichni čekají na to, až prohrajeme.“
Billá: „Ano. Myslím, že to udělalo radost víc lidem a pro nás je to nová výzva, nová motivace.“
Teď mají titul Vítkovice. Co vám dvěma ukázal zápas proti nim, který jste minulou neděli prohrály na nájezdy a který byl pro vás prvním opravdu těžkým po návratu na hřiště?
Šteglová: „Právě, že byl první těžký, byla jsem z toho trošku nervózní. Ale když začala rozcvička, tak už vůbec. Ale ze začátku jsem si říkala, že to bude… Cítila jsem to.“
Billá: „Já jsem byla taky nervózní, ale ne ze sebe, nýbrž celkově, jak se k tomu dokážeme postavit jako tým. A musím smeknout, protože za stavu 0:3 jsme šlapaly tak, jako kdyby to bylo pořád 0:0, dokázaly jsme se zvednout. Tým to zvládl, aniž by měl podporu trenérek, které nás normálně profackují, řeknou, abychom se vzpamatovaly a hrály svou hru.“
Šteglová: „Hlavně si myslím, že to bylo i tím, že jsme tu naši hru docela předváděly. Když jsem se na to dívala zpětně na onlinu…“
Billá: „To jo, ale když si vezmu, že to zase byly góly, které nebyly z učebnice, ale byly spíš náhodné, blbé…“
Šteglová: „Nebo jsme byly nedůsledné.“
Billá: „A nás to psychicky nepoložilo, vrátily jsme se a podle mě to nakonec byl fakt dobrej zápas.“
Je právě ta správná motivace při návratu po dlouhé zdravotní pauze, když víte, že titul má někdo jiný než vy a vy mu ho chcete sebrat?
Billá: „Určitě myslím, že jo.“
Šteglová: „Vyhrát titul je strašně krásnej pocit. Je fajn, že si to mohl zažít někdo jiný, protože ty holky to nakoplo a může se tím zlepšit celá extraliga. Začnou na sobě víc pracovat, mají do florbalu větší motivaci… Já to v téhle sezoně strašně chci vyhrát! Ale proto, že náš tým vznikl jako docela nový, nevím, jak to dopadne. Zatím je to však nad mé očekávání.“
Billá: „Superfinále je jeden jediný zápas. Teď se karta obrátila, může to být výhoda pro nás…“
Autor: Pavel Křiklan
