Ve svých klubech patří k oporám, v národním týmu však musejí přijmout i „černou práci“. A tak nosí tašky s míčky, s rozlišováky, v náručí florbalky, přepravky s pitím, tahají rádio do šatny… Kdo má v národním týmu jako roli?
O jejich rozdělení se postaral kapitán Jan Jelínek. „Všechno je odvislé od ročníku narození. Funkce mají rozložené nejmladší hráči. Taky jsem tu před 5 lety tahal balóny,“ vzpomíná. Teď jej v této roli vystřídali nejčastěji Jan Natov s Petrem Heřmanským, kteří ještě společně s Lukášem Veltšmídem a Patrikem Dóžou mají na starosti nošení rozlišováků a kuželů na trénink, florbalky nebo pití. „Záleží na nich, jak se mezi sebou domluví,“ dodává Jelínek.
Nosiče s lahvemi s pitím má na starosti nejčastěji Dóža. „Ale dost mi s tím pomáhají maséři, zas taková tragédie to není. Když něco zbyde, vezmu to,“ říká. „Už jsem na to zvyklý, táhne se to se mnou od nějakých 16 let v Tatranu. Ta role nejmladšího mi snad už brzo odpadne. Na druhé straně si užívám, že jsem pořád jedním z těch mladších,“ vykládá.
Tuhle pozici zažil i první sezonu v Pixbu. „Ale vzhledem k tomu, že jsem asi 3x ztratil tašku s medicínou, mi potom dali úkol, který nebyl až tak náročný. Zapínat rádio…“ směje se. V místním klubu už ale povýšil a úkoly si rozdělili mladí hráči, kteří s týmem chodí jen na tréninky.
I Natov je zvyklý. „Čtyři roky v kuse ve Future jsem byl v extralize nejmladší v týmu. Počítal jsem s tím, že tohle určitě proběhne, i kdyby mi tu bylo víc. Jsem nováček… Snáším to úplně v pohodě. Jsem zkušenej nosič a sbírač,“ kření se.
Petr Heřmanský s přepravkou s pitím.
To Tom Ondrušek, jenž má na starosti stěhování objemného rádia z hotelu do kabiny, je v tomhle zkušený také. Nadšený už méně. „Jsem strašně rád, že po minulém mistrovství, kdy jsem tahal asi 300kilový totem, teď tahám 15kilové rádio, je to fakt výborný…“ zoufá si. Před 2 lety s sebou reprezentanti na každý zápas nosili obří dřevěný totem, týmový symbol. „Nevím, kolik vážil, ale tahali jsme ho se Suchošem (Patrikem Suchánkem) celé minulé mistrovství a fakt nás to už pak docela štvalo. To rádio není o nic lepší, ale tak to je,“ přidává smířlivě.
Do téhle role totiž spadl proti své vůli, omylem. „Vzal jsem si na starost, že u nás na Chodově zkusím poprosit Dejva (trenéra Podhráského) s Makem (kapitánem Michalem Kotlasem), jestli by mi půjčili rádio. Tak jsem ho přivezl na soustředění v Praze a někdo si z toho vydedukoval, že se o to chci starat,“ vykládá. A Jelínek jeho slova o nepochopení potvrzuje. „Ondruch se k tomu přihlásil víceméně dobrovolně. I když taky podle mě patří do nějaké pětky nejmladších lidí, takže by to na něj možná vyšlo i tak,“ přemítá.
Když začínal na přelomu tisíciletí v národním týmu Tomáš Kafka, bylo všechno jiné. „Myslím, že dnes to mladí mají v lecčems jednodušší. My jsme tehdy, myslím, neměli tak angažovaný tým masérů, víc toho dělali nováčci. Maséři dnes dělají pití, nosí část výbavy, tehdy nováčci museli zabezpečit víc. A taky byli o něco víc šikanovaní. Tady prakticky netrpí,“ porovnává.
Svůj věk jako nejstarší v týmu ovšem neuplatňuje, potenciální rozdíl v pravomocech vlastně možná nikdo nevnímá. Je to obecný společenský jev, který v Česku ustoupil také se zrušením povinné základní vojenské služby, kde bylo rozdělení na mazáky a bažanty jasně danou strukturou. „Takové pořádky, to je éra minulého tisíciletí, možná ještě minulé dekády. Teď s nástupem generace Y už to tak nefrčí,“ připomíná Kafka věkovou skupinu lidí, jejímž jedním z hlavních rysů je neochota přizpůsobit svůj život požadavkům druhých na úkor svých. „Dřív nováčci fungovali, šlapali, nechali si to líbit, tihle naši to tak necítí, nevnímají to tak, že jsou takhle malincí v týmu a musejí šlapat podle toho, co říkají mazáci,“ přemýšlí Kafka.
Sám to vidí v civilním životě jako vrcholový manažer. „Tahle nová generace funguje jinak. Je mnohem sebevědomější, očekává mnohem víc pozornosti okolí. V korporátní sféře se řeší teorie, jak s ní vůbec pracovat,“ přibližuje a vybaví se příklad z florbalu. „Takového člověka necháš půl roku sedět na lavičce a on není ochotný, trpělivý čekat. Má pocit, že je skvělej hráč a když ho 3 měsíce nestavíš, začne mít zaječí úmysly, že by šel někam jinam. To dřív nebylo,“ vypráví gólman, který byl skoro 3 roky dvojka v Tatranu. „A čekal jsem na svou příležitost. Teď ta nová generace? Tři roky čekat by nikdo nepřežil,“ myslí si.
Ale zpátky do kabiny, kde je rádio nástrojem Martina Tokoše, vrchního dýdžeje týmu. Dávno před turnajem vyzval ostatní, aby mu každý poslal 2 písničky, k nimž přidal své a složil playlist. Za každé neposlané 2 songy si ale dodal 2 vlastní. „Nebylo to sice psané pravidlo, ale řekl jsem, že to respektuju. Všichni měli právo poslat 2, a když to neudělali…“ krčí rameny Jelínek. „Tokymu to zabralo nějaký čas. Musí to stáhnout, nevím, jestli to vypaloval, nebo jestli to má jen v telefonu, ale beru to jako nějakou odměnu pro něj za to, že to dál do kupy,“ dodává.
Tom Ondrušek s rádiem na týmovém hotelu.
Tokošův výběr je striktní: jen a pouze dunivé techno. Někdo teď může litovat, že mu své 2 skladby neposlal, Jelínkovi ale takový výběr vyhovuje. „Mám to rád, jsem na to zvyklý, i ve Vítkovicích to dělal Toky. Před zápasem chci vypnout a nepřemýšlet o tom, co hraje, proto mi tohle vyhovuje. Nepouštěl bych si to asi teď, když si jdu odpoledne lehnout, ale jako předzápasovka je to podle mě dobré. Ovšem samozřejmě – 100 lidí, 100 chutí…“
Sám Jelínek má jako kapitán funkci, kterou tým reprezentuje. Vždycky hodinu a čtvrt před začátkem utkání si jej z kabiny vytáhnou pořadatelé a on jde natáčet krátký proslov o tom, jak chce tým v následujícím duelu hrát. Spot se pak pouští na kostce nad hřištěm chvilku před úvodním buly. „Když to bylo před tím prvním zápasem, říkal jsem si: ‚Jo, něco zajímavého, nového.‘ Ale teď, když to je před každým utkáním, už pomalu nevím, co říct,“ přiznává obránce s úsměvem.
A to má před sebou ještě – jak celý tým doufá – 3 zápasy. „Je to pořád to samé: ‚Ano, chceme hrát to svoje, chceme dneska vyhrát, bla, bla, bla…‘ Takže změna je to fajn, ale už mi to přijde jako lehce ohraná písnička. Ani nevím, jak to mají ostatní kapitáni, protože se to na té kostce vysílá těsně před zápasem, a to už člověk nesleduje. Ale já už se začínám opakovat,“ říká.
Autor: Pavel Křiklan
