Po dlouhých jedenácti sezonách opustila v prosinci extraligový kádr Vítkovic Alena Karkošková, známější pod dívčím jménem Novakovská. Nekompromisní obránkyně nikdy nepatřila k ofenzivně laděným bekům, v extralize si vysloužila především renomé hráčky, která jde do soubojů před brankovištěm pěkně od podlahy. V rozhovoru nastávající maminka popisuje – mimo jiné – jak těžké bylo uhájit svou pozici před nastupující generací.
Tvůj konec přichází poměrně nečekaně, zhruba v polovině sezony, asi nebyl takto plánovaný, že?
„Takto plánovaný určitě nebyl, tak brzy a rychle, ale zkrátka, stalo se.“
Nechtěla jsi kariéru přeci jen prodloužit o jedno utkání tak, abys mohla končit doma a ještě proti Bohemians, když tvé souboje s „klokankami“ mají mezi fanoušky rytířek své pevné místo? Nebo už to kvůli dítěti nešlo?
„Samozřejmě, že bych si moc ráda kariéru, alespoň o to jedno utkání doma, před vítkovickými fanoušky prodloužila, ale už jsem se bála a abych řekla pravdu, tak také trenér Jirka Velecký už z toho neměl moc dobrý pocit, když mě pustil do hry proti Tatranu. Navíc, jak všichni dobře víme, tak proti „klokankám“ to bylo a ještě celkem je o soubojích, ve kterých jsem si vždy libovala, což bych si už dovolit nemohla.“
Ve Vítkovicích jsi odehrála 14 let, z toho hned jedenáct v nejvyšší soutěži. Jak vzpomínáš na své extraligové začátky?
„Na mé extraligové začátky vzpomínám moc ráda. Začínala jsem na trénincích s chlapci, které kdysi ještě trénoval Adam Novák s Radomírem Mrázkem, tehdy totiž nebyly vůbec zavedené dívčí kategorie, jen ženská extraliga. V patnácti letech jsem začala, na doporučení Adama, trénovat s ženami, ale hrát zápasy jsem ještě nemohla, vzhledem k věku, proto jsem holkám fandila z tribuny.
Až v šestnácti jsem odehrála svůj první extraligový zápas.“
Napadlo Tě někdy v té době, okolo roku 2003, že se dočkáš možnosti zahrát si florbal v zaplněné O2 Aréně?
V té době mě to vůbec nenapadlo. Nečekala jsem, že u florbalu zůstanu tak dlouho a navíc jsem netušila, že se florbal tak daleko posune a rozvine.“
Alena Karkošková s trofejí Flora Florbal pro vítězky ženské extraligy
Končíš jako úřadující mistryně České republiky a majitelka stříbra, jak mnozí trefně poznamenávají „zlata zbytku světa“, z Poháru mistryň. Jak Ti to zní?
„Zní to skvěle, moc fajn pocit, když si uvědomím, že ta léta dřiny a odříkávání různých věcí vůči florbalu za to stály!“
Zažila jsi toho opravdu hodně, včetně nepovedeného ročníku 2007/2008, který poznamenala kontumace dvou úvodních utkání, pro neoprávněný start Andrey Pastuškové. Byl to nejhorší zážitek v modrém dresu?
„Nejhorší zážitek? To určitě ne…. Stalo se a my jely dál… Kdyby jsi mi to teď nepřipomněl, tak bych si na to už stěží vzpomněla.“
Právě po tomto ročníku se týmu ujal Jiří Velecký a začala se tvořit svým způsobem nová éra žen Vítkovic, která zahrnovala a zahrnuje zahraniční skauting, byla to velká změna, najednou se v kabině začít potkávat s, především, Slovenkami?
„Ano, po těch iks výměnách trenérů od doby, kdy odešel trenér Tomáš Martiník, který byl nucen nás opustit, teď už přesně nevím, zda z rodinných nebo pracovních důvodů, nastala po příchodu Jirky konečně velká změna, která byla pro ženy Vítkovic už potřeba, k dosažení nových a lepších úspěchů. Následně se objevily v týmu nové hráčky, které zvýšily konkurenci, což bylo a je super!“
S Veronikou Vobořilovou tvořila duo na Poháru mistryň
V čem si myslíš, že je největší rozdíl mezi tím, jak se hráčky připravovaly před těmi deseti lety a nyní?
„Největší rozdíl je, myslím si, právě v té nynější konkurenci, jak už v týmu, tak celkově v ženské extralize. Tehdy nebyl florbal na takové úrovni, jak je tomu dnes, a proto se nedají srovnat přípravy hráček před těmi deseti lety s dnešní dobou.“
Z pohledu předcházející otázky, jak těžké bylo se tak dlouho udržet na nejvyšší úrovni?
„Nebudu lhát, v některých chvílích to bylo těžké a moc, ale mně to takto celkem vyhovovalo. Ráda jsem bojovala a „dřela“, čímž jsem chtěla dokázat, nejen trenérům a všem kolem, ale hlavně sama sobě, že nejsem zbytečná a že své místo v týmu mám.“
Za obecně uznaný se bere fakt, že do florbalu nyní přichází „kmenové florbalisté“, tedy takové děti, pro které je florbal prvním a jediným sportem. Je podle tebe v tomto ohledu vidět velký rozdíl mezi tím, co tyto děti umí ve věku, kdy ty jsi začínala?
„Ano, vidím v tomto ohledu velký rozdíl. Ale jak už jsem se zmínila dříve, domnívám se, že je to tou pokročilou dobou, jak už ve florbale, tak vůbec ve všem.“
Uvidíme tě po mateřské pauze mezi mantinely, třeba v B-týmu Vítkovic?
„Vždy se budu mezi mantinely ráda vracet, a to nejen já, ale také můj dlouholetý nejvěrnější fanoušek – manžel David – snad také s našim dítkem, které bychom chtěli vést k sportu a florbal bude u nás – jak jinak – než na prvním místě. A v jakém týmu se ukážu po mateřské pauze? To je ve hvězdách, ale určitě tam, kde budu vítána a kde dostanu ještě šanci.“ (usmívá se)
Foto: Vlaďka Zoubková (florbalvitkovice.cz) a Flickr IFF
Autor: Michal Dannhofer
