Florbalistky Chodova se dočkaly vysněného postupu do Superfinále, když v semifinálové sérii na třetí pokus porazily soupeřky z Vítkovic. Přispěla k tomu také Eliška Křížová, která před sezonou přišla na Chodov z Bohemians a Superfinále si zahraje po třech letech. V obsáhlém rozhovoru rozebírá chodovskou sezonu a prozrazuje, že motivovala spoluhráčky tím, že ona sama s Vítkovicemi v semifinále zásadně sezonu nezakončovala.
Eliško, po třech letech si zahraješ Superfinále, jaký je to pocit?
„Pocit je to neuvěřitelný, ale už před utkáním jsem holkám říkala, že nejsem zvyklá ukončit sezonu v semifinále proti Vítkovicím. Stále si pamatuji éru Bohemians, ve které to byla právě Bohemka, kdo Vítkovice nepustil do finále. Doufám, že holky to nyní pochopily a do dalších sezon si ponesou to, že nikdo není neporazitelný. Ten samotný pocit vyhrát sedmé utkání v prodloužení, to je neuvěřitelné.“
Sama jsi už nakousla, že Superfinále znáš z Bohemians. Snažila jsi se v tomto směru nějak speciálně působit na tým? Přeci jen, Superfinále znáš.
„Snažili jsme se o to s holkama původem z Herbadentu, který má za sebou vítěznou šňůru, holky ví, jaké to je Vítkovice porazit a postoupit. Pořád jsme se jim snažili pomáhat, aby se nebály a věřily tomu, protože, jak se ukázalo, tak zápas není rozhodnut ani minutu před koncem a myslím si, že to pomohlo, že si skutečně začaly věřit.“
Před sezonou jsi přišla na Chodov z Bohemians, jak přesun z hodnotíš z toho pohledu, že jsi se dostala do Superfinále, kam jsi moc chtěla a Bohemians na to letos, upřímně, asi tým neměli.
„Z Bohemians jsem odcházela ve chvíli, kdy jsem ještě nevěděla, co se udá za změny. Říkala jsem to už před začátkem letní přípravy a každý věděl, že mířím na Chodov. Nevím, jestli to byl pro mě krok dopředu, kdybych řekla, že určitě, tak bych lhala, protože Bohemians mají obrovskou devízu v trénincích pod Bedlou, ale určitě se jednalo o krok jinam a správným směrem, protože změnu už jsem nutně potřebovala. Týmovost na Chodově je výborná, šla jsem do týmu s určitým úkolem, bohužel, v průběhu ročníku mě trápila zranění a důležité termíny ve škole, kdy jsem měla státnice, druhé mě ještě čekají. Tudíž jsem, bohužel, nesplnila cíl v tom smyslu, abych tým táhla. Pevně ale doufám v to, že nyní, ve čtvrtfinálové a semifinálové sérii, jsem týmu, byť třeba psychicky, pomohla.“
Nebála ses toho přesunu? Mezi oběma týmy panuje velká rivalita a ty osobně nejsi úplně nejpopulárnější hráčkou v extraligovém rybníce.
„Můžeme říci, že nejsem nejpopulárnější hráčka, ale mezi soupeři a mezi mantinely. Co se týče týmu, tak s holkama nemám sebemenší problém, na trénincích je to super. Nějak moc jsem se nebála, většinu holek znám totiž z reprezentace. Přišla třeba Terka Urbánková z Herbadentu a prostě nějaké vztahy mezi námi jsou, ale přes to tvrzení, že ženský sport je o hlavě, tak je to určitě tak, ale v týmu se mám úžasně, jsem spokojená, mezi soupeřkami to vře, ale po utkání, když máme chladnou hlavu, tak se dokážeme v klídečku pobavit o všem.“
Chodov postavil tým na hodně velkých jménech, především v útoku vedle sebe stojí nesmírně kvalitní hráčky, které mají velkou individuální kvalitu a hodně byl slyšet názor, že se to Chodovu vymstí, když to řeknu hodně obecně, tak že má „hodně kohoutů na jednom smetišti?“
„Vím, jak to myslíš. Můžu říct jen to, že v posledních letech v Bohemians to bylo o tom samém, měli jsme tam třeba kvalitnější jména než v Herbadentu, alespoň se to říkalo, ale prostě jsme je nedokázali porazit. Letos jsme ukázali, že doopravdy jména nejsou všechno, ale je to o týmovosti, na to apeluji. Táhli jsme za jeden provaz, jak jsi říkal, máme vyrovnané lajny, super kádr, každé utkání semifinále rozhodla jiná formace. Když někdo nehraje, tak není uražený, dokážeme se podporovat, na střídačce to žije a myslím si, že můžeme říct to, co říkaly loni v televizi Vítkovice: Jsme jedna velká rodina.“
Po brance Martiny Řepkové mohla nejen Eliška Křížová začít slavit postup. Foto: Vlaďka Zoubková – florbalvitkovice.cz
V základní části jste ale Herbadent s Vítkovicemi neporazili, navíc jste na Dubině prohráli také semifinále Poháru. Co za tím stálo? Myslíš si, že se ten tým ještě stavěl a sehrával?
„Z mého pohledu jsme v základní části neměli zdravý kádr. Buď chyběla Anet Jarolímová nebo třeba já, holky byly nemocné, pořád se to nějak sehrávalo. Byla jsem ve Švýcarsku a z vlastní zkušenosti tak vím, že jedna sezona na to, aby si člověk zvykl na nový systém, je strašně málo. V semifinále nám to prostě sedlo, během ročníku to bylo o zvykání si na sebe. Myslím si, že nyní už jsme sice nový kádr, ale fungujeme tak, jak máme.“
Z toho, jak vypadala extraliga žen se všeobecně čekalo, že předpokládaná semifinálová série mezi druhým a třetím týmem po základní části bude vrcholem celé sezony. Nyní, chvíli po vítězství, z tvého pohledu, bylo tomu tak?
„Herně to určitě pro diváka vrchol sezony byl. Jsem zvědavá na Superfinále proti Herbadentu, určitě to bude skvělý zápas, ale v hlavách a rukách je, že je to jedno utkání, je tam televize a tak, bude to vidět. Kdo viděl tyto zápasy s Vítkovicemi a vše, co k play off patří, tak si myslím, že viděl vrchol sezony.“
Jednotlivé zápasy ale nevypadaly úplně tak, jak se třeba předpokládalo, že to budou vyrovnané boje, ale spíše to bylo tak, že v určitém utkání byl jeden tým lepší a druhý za ním trochu vlál, přičemž pro další utkání se role obrátily. Typicky to bylo vidět na třetím a šestém utkání, kdy oba týmy jednotlivě podaly možná nejlepší výkony v sezoně.
„Myslím si, že první dvě utkání v Ostravě byla velmi vyrovnaná, a to z toho důvodu, že, v uvozovkách, o nic nešlo, pokud bychom prohráli nebo vyhráli, tak stále jsou tam před námi dva body. Ale potom už přišlo na řadu přemýšlení ve stylu: co by kdyby, přišla tam nervozita, člověk začal počítat, že vyhrál potřetí, tak už je jen jedinou výhru od Superfinále…. Myslím si, že rovněž docházely fyzické síly, během sezony hrajete dvakrát za čtrnáct dní, teď jsme odehráli nějakých 5, 6 utkání během osmi dnů, a to je znát. V neděli už to bylo o hlavě, o tom, kdo víc chtěl.
Chodovský obrat, to bylo něco neuvěřitelného, sedm minut před koncem jste prohrávali o dvě branky a nakonec si odvážíte místenku v Superfinále, co na to říct?
„Zvládl to Tatran, zvládli jsme to taky. (směje se). Mám na mysli finálové utkání ze série proti FBC Ostrava, kdy FBC vedl trenér Smeták. Nevím, kde se to v nás vzalo, už od druhé třetiny jsme byli agresivnější, začali jsme tlačit, dali jsme pár tyček, ale ještě nám to tam nepadlo, ve třetí třetině už se tak stalo a poté si myslím, že už se prostě hraje lépe týmu, který dorovnal. To rozhodlo prodloužení, že jsme byli jako lovci.“
Autor: Michal Dannhofer
