Marianne Hannonen je pozoruhodným sportovním obojživelníkem. Není to tak dlouho, co na lyžích proháněla Kateřinu Neumannovou nebo Polku Justynu Kowalczyk. Na mistrovství světa se připravovala s muži, když hrála 4. finskou divizi v kombinovaném týmu Le-Ba 96. Hrát florbal s muži by doporučila každé ženě, sama říká, že spoluhráči jsou jako její bratři.
Její krok možná v létě kdekoho překvapil, v hlavě Hannonen byl ale delší dobu. „Vyvíjelo se to. Čtyři roky v NST přinesly kromě skvělých dní také únavu, byla jsem přetažená z cestování,“ popisuje.
Není se co divit, jezdit několikrát týdně 250 kilometrů tam a zpět je nesmírně náročné. „Mám práci v Joensuu, kde také bydlím, takže když přišla možnost zahrát si doma, tak to bylo velké ulehčení v životě a navíc to nemělo vliv na možnost reprezentovat, trenéři mě podpořili,“ usmívá se věčně pozitivně naladěná florbalistka.
Florbal ale ani zdaleka nebyl jejím prvním sportem. „V dětství jsem dělala obecnou sportovní průpravu, různé hody a vrhy a hodně jsem také běhala na běžkách, závodně jsem dělala běžecké lyžování,“ vzpomíná specialistka na sprinty, která proháněla Neumannovou, Smigun nebo Kowalczyk.
V kronikách finských novin dodnes najdete její největší úspěch, kdy obsadila v roce 2003 čtvrté místo v závodě světového poháru. „Běžecké lyžování pro mě bylo na prvním místě. Skončila jsem s tím někdy ve 24 letech, kdy už nebylo možné kvůli práci dělat nic jiného než florbal, na který jsem se začala plně soustředit,“ popisuje svou cestu k florbalu.
Ten nyní hraje v domovském klubu Le-Ba 96, nastupuje ve 4. divizi, v týmu zkombinovaném z mužů a juniorů. „Mám staršího bratra, všechny sporty jsem vždy dělala s ním a strašně mě povzbuzoval a zvykla jsem si na mužský kolektiv – bylo s námi hodně bráchových kamarádů a sousedů, byli jsme super parta a právě tehdy vznikla ta moje důvěra, že mě chlapecký / mužský kolektiv vezme,“ věřila Marianne Hannonen.
Přitom zapadnout do mužského kolektivu není pro ženu často snadné, spoluhráči se potýkají s nedostatkem důvěry a respektu. „Rozumím, ale nebyl v tom žádný problém. Kluci mě přijali skvěle, jsou jako mí bratři,“ směje se dvaatřicetiletá útočnice. „Hraju tvrdě, kluci nepoznají rozdíl, snad jen vzhledově,“ pokračuje v rozverném duchu.
Je na ni vidět, jak moc si florbal aktuálně užívá. „Nepociťuji to, myslím si, že kluci to neřeší a všichni hrají tvrdě a naplno, nešetří mě,“ odpovídá na otázku, jestli ji protihráči podvědomě nešetří. Ani sudí se na Marianne nezaměřují. „To nehrozí, ve Finsku měří všem stejně. Akorát je možné, že si více povídáme,“ znovu se rozesměje.
Progres na její hře je podle ní znatelný. „Posunula jsem se, jsem odolnější. Doporučila bych hrát s muži každé ženě, dost vám to dá,“ porovnává.
Vrátí se někdy do ženské nejvyšší soutěže?„Aktuálně to neřeším, je fajn tady být, reprezentovat Finsko,“ říká. „Vrcholový sport dělám 25 let, teď je tady tento vrchol s národním týmem. Pak se uvidí,“ uzavřela Marianne Hannonen.
Autor: Michal Dannhofer a Jan Kratochvíl
To je hustá. Já chci taky hrát za kluky!
Svým způsobem to stále ukazuje na určitou nevyzrálost florbalu. A to není nic proti té hráčce.
Můžu se zeptat, proč by to ukazovalo na nevyzrálost florbalu? Že hráčka hraje soutěž s muži? Ptám se, proč ne? Proč nenechat hráčku, notabene takto zkušenou, která už nejspíš ví, co k přípravě potřebuje nejlépe, hrát s muži?
Nevyzrálost florbalu by bylo, kdyby se tento sport držel zavedených škatulek jiných sportovních odvětví, které nedovolují smíšené týmy. To, že florbal v tomto směru vykročil jiným směrem, není nutně špatně. Vždy záleží na úhlu pohledu, ale ten poslední, který bych v tom hledala, je neprofesionalismus.
Příkladem:
V F1 se již stalo normou, že mezi testovacími jezdci jsou ženy. A to i navzdory faktu, že muži mají kratší reakční dobu a jejich odolnost vůči stresu/míře risku je mnohem vyšší. Přesto se najdou ženy, které toto vypjetí zvládnout a dokáží se vypracovat. Právě to je krásné na tom, že nelze všechno hodit do tabulek a škatulí, protože jsou jednotlivci, kteří vystupují z jakéhosi průměrna.
Nesmím zapomenout na své oblíbené americké fotbalistky. Hope Solo, svého času nejlepší fotbalová brankářka na světě (hvězda každým coulem, její up and downs mimo hřiště už dnes vydají na slušnou bichli), se chtěla na olympijský Londýn připravovat s muži. Nicméně vzhledem k předchozím pokusům žen hrát s muži a zamítavým postojem FIFA, od tohoto záměru nakonec upustila.
V zámoří bychom se také mohli bavit o Brittney Griner, o které se zcela vážně a nahlas říkalo, že by mohla být vůbec první ženou, která se dostane (minimálně) na lavičku jednoho z týmu NBA.
Pak jsou tady „nekonečné“ příklady hokejistek, hokejových golmanek, které s muži dokázaly hrát na patřičné úrovni a rozhodně se neztratily. Zkuste mi, prosím, namítnout, že všechny do jedné jsou to „mužatky“ a podobně fundované argumenty.
Tak a kde je ta nevyzrálost florbalu teď? 🙂
Urazil byste tím tisíce atletek, které se připravují ve smíšených skupinách. Naše zlatou rychlou holku Zuzku Hejnvou nevyjímaje.