Lucie Szotkowská skončila v Bohemians. Vrátí se ještě někdy k vrcholovému florbalu?

Na nedávném mistrovství světa byla jednoznačně nejlepší českou útočnicí. Málokdo však tušil, že pro Lucii Szotkowskou byl zápas o bronz možná jejím posledním vystoupením s florbalkou na té nejvyšší úrovni. Opora národního týmu totiž po návratu ze šampionátu skončila v Bohemians. Znenadání, v tichosti, sama jako by ani nechtěla, aby se o tom moc vědělo. Dlouho si celou věc rozmýšlela… A nyní vůbec netuší, jestli se ještě někdy do vrcholového florbalu vrátí.

Proč jsi vlastně veřejně po mistrovství světa nic neřekla? Šancí k tomu bylo dost…
„Sama jsem nevěděla, jestli skončit, nebo ne. Před mistrovstvím už jsem byla trochu rozhoupaná, protože je opravdu časově náročné skloubit najednou školu, florbal a práci a dělat všechno pořádně. Ale po mistrovství nebylo jednoduché se rozhodnout. Přemýšlela jsem o tom do poslední chvíle.“

To bylo do kdy?
„Oficiálně jsem to v klubu dala vědět začátkem ledna, z čehož nebyli úplně nadšení. Trochu mi to omlátili o hlavu, ale já jsem si do té doby fakt pořád nebyla jistá, jestli mám skončit. Říkala jsem si, že vydržet do konce sezony by nebyl zase takový problém. Zároveň mě znechucovaly tréninky, chodila jsem z nich otrávená a říkala jsem si, že žít takhle další čtyři měsíce fakt nechci.“

Z čeho přesně jsi byla znechucená?
„Neviděla jsem v trénincích pro sebe smysl. Vedlo to trochu jinam, než jsem chtěla. Cíl byl pro sezonu jasný: vzít Herbadentu titul. Myslím, že je můžeme porazit. Je jediný zápas, může to vyjít… Jenže pro mě nepřicházela v trénincích chuť. V reprezentaci to naopak bylo super, bavilo mě to. V klubu ne.“

Nebylo tedy řešením přestoupit jinam?
„O tom jsem také uvažovala. Už loni. Chtěla jsem do Vítkovic, ale nedohodli jsme se. Časově bych nezvládala dát dohromady s prací, vzdálenost je velká… To by mě musel někdo sponzorovat. (usmívá se) A kam jinam? Ještě mě lákalo jít na Chodov, ale od nich jsem nabídku nedostala…“

Spousta hráček se rozhodla skončit a pak se vrátila. Bude to i tvůj případ?
„Neříkám, že je to definitivní konec. Ovšem teď jsem ve stavu, kdy mi florbal vůbec nechybí. Mám čas na spoustu jiných svých aktivit, chodím na běžky, běhat, lézt, dělám to, co mě baví. V klubu mě to už dusilo. Říkala jsem, že florbal budu hrát do té doby, dokud mě bude bavit, což už se na klubové úrovni nedělo.“

Nezviklalo tě ani to, že se ti šampionát ve Švýcarsku povedl?
„Uvažovala jsem už před mistrovstvím o tom, že skončím. Ale říkala jsem si, že by byla hrozná škoda zahodit tohle mistrovství, když jsem cítila nějakou šanci. O to horší bylo potom to rozseknout. Kdyby se mi na mistrovství nedařilo, přijedu domů a složím zbraně. Jenže mě to vyšlo a pak jsem si říkala: ‚Mám teď skončit? Není to blbost?‘ Ale: takhle jsem odešla na pomyslném vrcholu a nemusí to ve mně tolik hlodat. Možná se za rok, za dva vrátím. Teď tu potřebu vůbec nemám.“

Reprezentace ztrácí jednu ze svých stabilních opor.

Za dva roky je mistrovství světa doma v Česku…
„To byla další věc, o které jsem přemýšlela. Člověk si řekne, že dva roky není taková doba, ale když popřemýšlím o věcech, které mě dupaly do země, je to sakra za dlouho. Nevydržela bych to, jednu věc bych musela položit. Práci? Školu? Bohužel nejjednodušší bylo opustit florbal. Až to jednou bude placené, třeba se člověk rozhodne jinak. A mistrovství? Ráda se tam na holky půjdu podívat.“ (usmívá se)

Kdo tě nejvíc přemlouval, ať nekončíš?
„Vyloženě mě nikdo nepřemlouval. Možná Mára Šteglová (trenérka reprezentace – pozn. aut.) se tomu hodně divila. Řekla mi, že jsem padlá na hlavu, když chci skončit. Byla jedním z lidí, kteří mě přiměli o tom hodně přemýšlet. Do té doby to věděli jen kamarádi, kteří ty objektivní důvody pochopili.“

Do Prahy ses dostala přes Vítkovice, kde jsi kdysi mohla zůstat. Nelituješ toho, že jsi vůbec do Bohemians šla?
„Určitě ne! Jsem v Praze sedm let, sedm let hraju za Bohemku. První rok byl pro mě hrozný, neměla jsem tu kamarády, šla jsem tu do školy, všechno pro mě bylo nové. První dva měsíce jsem si ťukala na čelo, že jsem udělala velkou chybu, že tady nechci být. Postupem času mě to postavilo na nohy. Ale když je člověk sedm let v jednom prostředí, začne to na něj působit. Chce to nějakou změnu. A moje změna je taková, že jsem odešla…“

Nechtěla jsi to zkusit v cizině?
„Nabídky jsem měla. Ale myslím, že jsem na to docela stará. (směje se) Potřebuju si dodělat školu. A protože jsem na ní dva roky už ztratila, musela bych si jí pak platit. A jít vydělat peníze do zahraničí a pak je utratit za školu, to nemá efekt. Když už, tak vyrazit někam po škole.“

Budeš se aspoň na bývalé spoluhráčky chodit dívat?
„Hrozně jsem chtěla vidět jejich zápas s Herbadentem, ale nestihla jsem to. Na Superfinále bych chtěla jít určitě. Doteď jsem měla spoustu zkoušek, jsem zvědavá, jak to bude v únoru, když bude po nich. Asi mi bude scházet stereotyp, na který jsem byla zvyklá. Budu mít časovou skulinu, kdy si řeknu: ‚Aha, něco mi chybí…‘ Ale myslím, že ten prostor nějak vyplním.“

Jak jste se rozešli s trenérem Jakubem Doubravou? Pochopil tvé náhlé rozhodnutí?
„Nemyslím si, že jsme se rozešli ve zlém. Na jedné straně to pochopil, na druhé straně mi řekl, že jsem se rozhodla pozdě. Jasně, přestupní období skončilo 31. prosince. Ale já tehdy fakt netušila, jestli pokračovat, nebo ne.“

Teď už je to jasné. Nicméně: vážně přestaneš hrát ze dne na den?
„Je možné, že se v září vrátím, zorganizuju si to jinak. Teď na to nemám. Momentálně uvažuju o tom, že budu chodit hrát za béčko, kdyby byla možnost.“

Kolik teď dáváš procent variantě, že v září naskočíš zpátky?
„To nedokážu říct…“

Autor: Pavel Křiklan