Karibský florbalový sen? Jak český trenér hrál s Jamajkou o mistrovství světa – DÍL II.

Florbalová Jamajka zdárně dorazila na kvalifikaci na světový šampionát do Denveru, ale než se to povedlo, byla to spousta práce. Včera jsme přinesli dlouhé čtení, ale také důležitý úvod do samotného děje. Výprava z exotické země nakonec čítala 9 osob: 6 hráčů do pole, gólmana ze Švédska, španělskou vedoucí týmu Gracielu a českého trenéra Pavla Křiklana, který se stal postupem času spíš mentorem, psychologem a morální oporou.

PRVNÍ DÍL VYPRÁVĚNÍ:
KARIBSKÝ FLORBALOVÝ SEN? JAK ČESKÝ TRENÉR HRÁL S JAMAJKOU O MISTROVSTVÍ SVĚTA – DÍL I.

Však také ještě pár hodin před prvním zápasem musel prosit pracovníky stavební firmy, kteří pod okny ubytovny, kde jamajský tým aspoň na pár minut složil hlavu po náročné 26hodinové cestě, začali sbíječkami vysekávat betonovou podlahu, aby přestali. „Bylo to jen co kluci dojedli a chystali se aspoň na půl hodiny spát. To už jsem se fakt musel smát. Tak jsem je ukecal, ať si daj na chvíli pauzu,“ pokračuje Pavel Křiklan ve svém vyprávění o tom, jaká je řehole být trenérem reprezentace Jamajky.

Za chvíli čekalo utkání proti domácímu výběru USA. Pak tým javorového listu, vedený ostříleným matadorem Alexanderem Bodénem, oporou švédského Dalen, který dal kvalifikaci s Kanadou přednost před zápasem švédské Superligy…

Jamajka – USA. Kvalifikace MS 2016. Foto: Adam Troy, Flickr IFF

Pomoc s florbalkami přišla jako spása, ale asi se dalo čekat, že si florbalisté v takové nouzi pomohou…
„Byli hrozně vstřícný. Ve finále nám Američani, ale snad i Kanaďani, nosili čepele, míčky, každej z kluků si odvážel (lépe řečeno jsem je táhnul ve svým vaku 🙂 ) svou novou florbalku, trička… Já jsem klukům rozdal potítka, rozpůjčoval jsem, co se dalo, skoro všichni šli na hřiště s něčím ode mě. Shawn měl můj polorozpadlej bederní pás na bolavý záda, Rasta moji florbalku, protože to byla jediná, kterou jsme sehnali napravo.“

Takže vaši kluci byli vlastně nakonec vybavení lépe, než kdyby si přivezli vlastní nádobíčko…
„Nejvíc vyhrál Caliph, kterej nastoupil první zápas v keckách na ven, neboť prostě žádný sálovky nemá. Ten dokonce dostal od kluků z Floorball Planet, který měli v hale krámek, fungl nový Salmingy, v nichž pak hrál proti Kanadě.

Obyčejné kecky? Kdepak, sálovky pro reprezentační zápas i boty na ven.

Všichni se k nám chovali fantasticky. S předsedou US Floorball jsme asi hodinu jezdili po městě a sháněli kapitánskou pásku a pro našeho gólmana pásku na kolena. Když jsem to chtěl zaplatit, nechtěl o tom ani slyšet. Manažer americkýho týmu Rodney, jakmile zachytil, že kluci nemají peníze na jídlo, trval na tom, že nám musí nějaký koupit. Řidič, kterej nás vezl na letiště cestou domů, nám sám od sebe koupil piva a ještě při loučení vytáhl z kapsy 12 dolarů, ze kterejch jsme si pak druhej den na letišti pořídili snídani pro 7 lidí… Díky, Steve! Když jsem se loučil s Rodneym, objal mě tak, že mě málem rozmáčkl. Až tam v Colorado Springs jsem našel tu florbalovou sounáležitost , kvůli který jsem letěl na Jamajku. Odjížděl jsem šťastnej…“

Mohl jsi být i za to, co jste předvedli na hřišti. Přes všechny problémy vystoupení asi nebylo úplně tragické, ne? V obou zápasech jste dali gól… Co jsi klukům po utkáních říkal? Bylo těžké udržet jejich motivaci?
„To ne, od začátku jsem do nich hustil, ať jsou hrdí na to, že mají tu možnost reprezentovat svou zemi. A taky jsem připravoval na to, že na hřišti fyzicky zemřou. Jamajčan je nezřízeně optimistickej snílek, kterej se příliš nedrží reality… Tihle kluci věděli, do čeho jdou. Po zápase s Američanama jsem jim říkal, že jsem na ně maximálně pyšnej, protože odevzdali absolutně všechno. Po 1. třetině to vypadalo děsivě, kluci se dusili, Colorado Springs je v horách, 1840 metrů nad mořem, Kingston leží nad mořem 9 metrů… Nemohli dejchat, vypadalo to, že se všichni pozvracej. Všichni kašlali do ubrousků, ale napili se teplý vody, jak si přáli, a sedlo si to. To, jak v 6 odjezdili celej zápas, jsem v životě neviděl a už asi nikdy neuvidím.“

Ale stejně, kde ti kluci brali tolik energie? Vždyť ty zápasy byly od začátku ztracené…
„No pozor, je to možná trochu pro pobavení, ale oni jsou závislí nejenom na svým jídle, ale i na svý muzice. Dopředu jsem se před turnajem dohodl s týpkem, kterej pouštěl v hale při přerušení hudbu, dal jsem mu telefon jednoho z kluků, jestli by občas nemohl něco zahrát. Začal ve 3. třetině zápasu s USA, a když jsem si vzal time-out na oddech, pustil zrovna jednu oblíbenou písničku. Jak se vraceli na plac, najednou koukám na ‚Rastu‘ a on normálně začal na hřišti tancovat! Krátce po gólu na 1:23! (můžete vidět níže na videu z utkání v čase 2:01:30)

Na pokraji fyzickýho kolapsu! Několikrát v zápase se stalo, že se kluci začali vlnit do rytmu. Mrzí mě, že jsem cestou na první duel nebyl duchapřítomnější a nenatočil video, protože oni normálně začali tancovat vsedě v autě, a to naplno! Neuvěřitelnej pohled… Ta muzika je přivádí do úplnýho vytržení…“

Přesto ty zápasy pro ně moc velká sranda nebyly. Co pro tebe? Radili ti nějací kluci z Česka?
„Nejen kluci. Noc před 1. zápasem jsem si lámal hlavu, jak hrát 3×20 v 5, protože s nemocným Black Dogem jsem moc nepočítal. Co asi budou kluci prožívat na hřišti? Jak se psychicky projeví, že budou pořád bez balónu a budou kasírovat jeden gól za druhým? Tak jsem se snažil najít někoho, kdo to zažil. Taky jsem chtěl mít daleko víc variant než jen stát 2-1-2 vzadu a bránit a bránit. Ptal jsem se všech, který jsem asi kolem sedmý ráno českýho času zastihl na sociálních sítích – reprezentantů, reprezentantek, současnejch, bejvalejch, trenérů, hráčů z nižších lig… David Zlatník mi říkal, že to v 5 lidech zažil, ať zkusíme bránit ve 4 s jedním tykadlem vepředu. Občas jsem tuhle variantu použil, ale moc nám dopředu nevycházela. Zato bránit v čtverci šlo klukům parádně, i když to v životě nehráli. Taky jsem se ptal Baryho (Jana Baráka – pozn. aut.), jak pracovat s gólmanem. S Jasonem jsem měl individuální trénink den předtím, protože to byl jedinej hráč, kterej byl na místě :), spolu se švédskýma rozhodčíma jsme zkoušeli nějaký cvičení na přemisťování, což mu vůbec nešlo. Ve finále mi pomáhal mu vysvětlit, jak na to, i John Liljelund (generální sekretář IFF, bývalý špičkový gólman – pozn. aut.), kterej tam vedl seminář. No, bylo to těžký… V den zápasu jsem se s Jasonem sešel a asi čtvrthodiny jsem se ho snažil mentálně na zápas připravit. Proti Američanům zachytal fantasticky, i když dostal některý úsměvný góly, proti Kanadě řekl, že se nemůže hejbat, že má na kolenou strupy, takže se hejbat nebude…“

Ale zase jste dali gól!
„To mě strašně potěšilo! Před poslední třetinou jsem jim říkal, že na nich vidím, že už jsou úplně na dně, ale že si ten gól za to, co tu všechno předvedli, zasloužej. Nakonec jsme mohli dát 3 – neproměnili jsme trestný střílení a v další šanci tam míček záhadně hopsal kolem brankový čáry… Ovšem ten pohled na konci zápasu byl děsivej. Šest totálně vyždímanejch stínů, posledních 5 minut se mezi sebou střídali jen 2 kluci, který kulhali. Rasta na hřišti poskakoval po jedný noze… Neskutečný odhodlání…“

O Alexanderovi Bodénovi už zmínka byla, asi to mohlo být zajímavé setkání. Co ti pak říkal? Jak hodnotil zápas a vůbec cestu Jamajky, pokud na to padla řeč…
„Setkání to tedy zajímavé bylo. 🙂 Potkal jsem ho až při zápase, když jsem šel před hymnami na naší střídačku. Stáli na ní 2 lidi, já už předtím odtamtud vyhazoval pár diváků. Ani jsem moc nekoukal, kdo to je tentokrát a přišel jsem k malýmu chlapíkovi, kterej stál zády, zaklepal jsem mu na rameno a říkám mu ze srandy: ‚Čau, ty jsi můj novej asistent?‘ Začal se omlouvat, že podle rozpisu to měla bejt jejich střídačka, jak se otočil, vidím, že to je Bodén.

Alexander Bodén (v šedé mikině) na střídačce Kanaďanů.

Takhle jsem se seznámil s vicemistrem světa. 🙂 Co mi říkal přesně po zápase, už si nepamatuju, ale víceméně kdokoliv, koho jsem tam potkal, opakoval to samý. Že kluci odvedli neuvěřitelnou práci, že to proti nim nebylo vůbec lehký, že bude zajímavý, až jich přijede víc, že se ve srovnání s minulou kvalifikací znatelně zlepšili… Alex mě překvapil, našel si, že jsem z Česka a vzpomínal na kluky z Dalenu, ale i na Aleše Jakůbka, na Radima Cepka, se kterýma hrál. Úplně nejvíc mě ale dostal, když jsme odjížděli. Potkali jsme se ve tmě na parkovišti před halou a zeptal se nás, jestli by nám nevadilo, kdyby se s náma vyfotil.“ 🙂

Co čeká Jamajku teď? Je tam šance na zlepšení? Neláká nějaké kluky z Jamajky podívat se s florbalem do Evropy a třeba do Česka?
„Šance na zlepšení je obrovská. Kluci se učej rychle, a protože drtivou většinu individuálních věcí, ale i týmovejch dělaj špatně, je tam obrovskej prostor. Otázkou je, nakolik se tohle vakuum povede vyplnit těmi správnými návyky.

Co se týče cesty ven, chtěl bych je dostat na Czech Open. Ať už Maroons, nebo v nějaký formě reprezentaci. Jenže myslím, že teď kluci budou na dlouho zadlužený, takže moc velkou šanci tomu nedávám. Ale pokusím se, to je jasný.“

Jak vypadá pokračování tvé mise? Předpokládám, že tohle byl jeden ze splněných snů…
„To jednoznačně byl. 🙂 Další byl podívat se na mistrovství světa, třeba v květnu se zmíněnýma juniorkama. Ale vidím to z mý strany bledě. Jsem finančně na nule, práci tady žádnou nemám, v Česku jsem ji musel kvůli florbalovýmu výletu na Jamajku opustit… Navíc tu jsou časově omezený víza. Sice mi předsedův brácha v euforii po návratu z Denveru sliboval, že se v rámci nějakýho mítinku setká s premiérkou a vyřídí mi trvalej pobyt, ale Jamajčani toho napovídaj… Bylo to asi 10 dní před volbama, k tomu když jsem se ho zpětně ptal, na onen mítink ani nešel. Klasika… Navíc perspektiva a okolnosti kolem týmu juniorek a zdravej rozum mi velí odjet. Momentálně tady není na ostrově jediná holka pod 19 let, která by hrála florbal, šampionát je zhruba za 2 měsíce a vůbec nevím, kdo je tady bude shánět a kde. Už jsem si jedny strašidelný nervy kolem jednoho týmu prožil, zase mám na chvíli vystaráno… Ale na druhý straně – nikdy nevíš… 🙂 Kluky bych ještě někdy hrozně rád viděl. Jsou neskutečný. Když jsme jeli po 1. zápase na hotel, říkali mi: ‚Kouč, kdyby to bylo jenom na nás, nikdy bychom sem nejeli. Je to pro nás hodně peněz, navíc cejtíme, že jsme tady jen proto, aby někdo nemusel platit pokutu. Jenže když jsme viděli, že jsi za náma byl ochotnej přijet takovou dálku až z Evropy, řekli jsme si, že ukážeme tu stejnou oddanost a kvůli tobě sem pojedeme.‘ Co jsem jim na to měl říct?“

To zní až dojemně…
„Tak já ten závěr trochu odlehčím, ať to není tak sentimentální. V den utkání s Kanadou probíhal v hale i nějakej turnaj. Moc jsem to nestudoval, večer jsme po našem zápase čekali na auto na letiště, když za mnou přijde kluk a ptá se mě, jestli bych si nechtěl zahrát, že jich je málo. Tak jo. Jejich kapitán mi dal do ruky modrý triko a ať s ním jdu k časomíře. Začal se mě ptát na jméno, datum narození, koukám, že to vyplňuje do předtištěnýho zápisu s logem Americký florbalový federace. Rozbalím to triko, na něm logo týmu Texas Titans, byl to normálně ligovej turnaj, prej jsem dostal výjimku, že můžu nastoupit bez registračky. Postavili mě do 1. lajny, v obraně jsem hrál s nějakou holkou, pravý křídlo 10letej kluk a na levým ve druhý pětce občas naskakoval asi 65letej pán. Proti nám vyběhl výběr Kalifornie, čili mix Švédů a Finů a za 2×15 hrubýho času jsme dostali 0:9. Když jsem podcenil asi při 6. gólu rychlost jejich pravýho křídla, pustil jsem ho samotnýho na bránu a on neomylně zavěsil, z rohu, kde seděli kluci, který odmítli jít na večeři s tím, že se podívaj radši na mě, jak hraju, vyletělo:

‚Hej, kouč, what´s up? Už nemůžeš, nebo co?“ 🙂

Autor: Tomáš Rambousek